Psaní a písmo

Téměř každá starověká civilizace stvořila nějaký systém zápisu mluveného slova, tedy do písma, které umožňuje, aby myšlenky zůstavály pokud možno co nejdéle v zafixované podobě. V době vzniku prvního písemnictví bylo hlavním úkolem převést nashromážděné ústní podobou předávané lidské zkušenosti do materializované podoby, aby nebyly přímo závislé na těch, kteří si je předávali z pokolení na pokolení ústní podobou. Pro zapisování písmem si každá konkrétní civilizace zvolila dostupné psací materiály, vytvořila psací pomůcky a povahu písma, která odpovídala možnostem právě těchto psacích materiálů. Tam, kde byl použit k záznamu tekutý nebo polotekutý materiál na bázi tuše, inkoustu a smáčivých barev přenášených štětcem, dřívkem, kovovými hroty nebo i suchý k stírání olůvka či grafitu, má základní význam tah.

Následující podkapitoly se zabývají charakteristickými parametry písma a psaní, ale také tím, jak se s nimi jako pravidly vypořádávájí lidé v běžném životě. Nemůžeme si myslet, že lidé zásady správného psaní respektují po celý život - už v době konce prvního stupně ZŠ viditelně klesá snaha žáků dodržovat do té doby osvojená pravidla při psaní, na druhém stupni ZŠ navíc přichází další vlna sebeidentifikace dítěte, v němž žáci zcela záměrně experimentují s písmem, variují znaky, vytvářejí "tajné písmo" a zkouší psát všemi možnými i nemožnými způsoby, kterými dávají svým spolužákům i dospělým vědět, že tu jsou právě oni jako nezaměnitelné osoby. Od uniformity školního písma směřují k individualizaci svého písemného projevu i způsobu psaní. Na tom, že se tak děje, panuje mezi učiteli a rodiči shoda - nikdo zatím však nezkoumal, kolik dospívajících a do jaké míry to dělá, jestli existují v tomto procesu nějaké vývojové tendence a kam směřují. Jisté je, že v tomto období žáci dobře míněné rady, které se týkají jejich psaní, radikálně odmítají a často si vnesou do běžného budoucího života návyky, které je v pozdějším studiu na středních a vysokých školách při psaní rukou omezují. V následujím období je odstraňování zlozvyků téměř nemožné, protože míra automatizace pohybů a návyků při psaní je veliká. K odstranění špatných návyků je pak třeba velké motivace a vůle.

Kvalita výsledků psaní v dospělosti je závislá na je širokém spektru vlivů, které se týkají:

  • frekvence psaní - některá povolání vyžadují neustále psát rukou (učitelé, úředníci, novináři) - zde se může velmi odlišovat písemný projev pro veřejnost a soukromé pracovní poznámky
  • vzdělání - lidé vzdělaní mají k písmu blíže, na druhé straně lidé, kteří píší příležitostně, svátečně jsou schopni se na svůj výkon soustředit a píší úhledně
  • povolání - lidé v manuálních profesích nemají často cit v rukou, protože jej ztratili; přesto velká část duševně pracujích píše v chvatu a jejich rukopis je také nedbalý; učitelé mají snahu psát školním psacím vzorem, zatímco technici používají obdoby normalizovaného písma; specializovanou skupinou jsou tvůrci typů pro tištěné písmo, kaligrafické a školní písmo a experimentátoři
  • věku - citlivost prstů a koordinace pohybů ve stáří u mnoha starších lidí klesá
  • nemocí, úrazů, vrozených a získaných deformací

V současné době se rukou psané písmo ze života pomalu, ale jistě vytrácí - v běžném pracovním životě dospělého se písemné výstupy přesouvají z rukopisů do tištěného, převážně digitální sazbou v některém kancelářském programu počítače a jeho tiskem. Tradiční skupina "lidí pera", jako jsou učitelé, úředníci, novináři, spisovatelé a vědci) psaní rukou omezují na vytváření poznámek a dávno se už naučili své myšlenky vkládat do počítače skrze klávesnici přímo.

Těžiště využívání písemných záznamů rukou je tak typické pro dobu docházky na základní a střední škole a týká se vpodstatě celé populace.

Vzhledem k slábnoucí potřebě rukopisného psaní se objevují názory, že když význam rukopisného psaní neustále klesá, bylo by jednodušší nácvik rukopisného psaní raději „přeskočit“ a učit žáky vkládat data a texty rovnou do nějakého elektronického záznamového zařízení.

Zde je potřeba říci, že jakkoli se někomu čas strávený nácvikem rukopisného psaní může zdát dnes zbytečný, nelze zapomenout, že při samotném psaní dochází k propojení mnoha velmi důležitých činností spojených s jemnou motorikou rukou, která se nahrazuje jen velmi těžko a která se projevuje rozvojem dalších mozkových činností a volních vlastností. Je také obecně známo, že v určitých věkových kategoriích (zejména 2. stupeň ZŠ a SŠ) je efektivita zapamatování si pojmů a osvojení si jejich významu spojena, někdy až podmíněna převedením do rukopisného písma, a z praktického školního života se ukazuje, digitalizace školních poznámek to pravděpodobně nahradit neumí. Celá řada žáků pak není schopna tuto vývojovou etapu přeskočit a přejít k vyššímu typu práce s tištěnými texty (papírová i digitální podoba), v nichž se žák musí orientovat samostatně, zapamatovávat a chápat bez pořizování výpisků, poznámek a vpisků do textu.

Pro položení kvalitních základů psaní je také potřeba dávky rutinního psaní stejně jako u hry na hudební nástroj nebo u sportů. Kdo si myslí, že vynikající tenista nebo fotbalista se propracoval do vysokých soutěží pouze na základě talentu a svého tvořivého přístupu ke hře, ať se jde podívat na běžný trénink vrcholového sportovce, který nacvičuje pořád dokola a dokola základní pohyby, aby získal základní stavební prvky pohybů, o kterých při hře pak nemusí přemýšlet, protože jsou dostatečně zautomatizovány a jsou tak nejefektivnější.

Určitou dávku znalostí a schopností psát rukou budeme potřebovat po celý život z praktických, osobních a jiných důvodů nejen my, ale i následující generace. Mimo jiné také proto, že v době prosazující se unifikace a uniformizace je to také jedna z možností sebereprezentace a realizace a skutečně osobního projevu. To navzdory všemu ukazuje zájem veřejnosti o kurzy kaligrafického psaní, o populárně-naučnou literaturu o dějinách písma, grafologii i o otázky výuky psaní a podoby písma ve školách.

Koneckonců to, že právě čtete tyto řádky, dosvědčuje, že je to pravda.