Sinistrologie a sinistropedie - vědy o levácích a leváctví

Leváci a jejich leváctví jsou dlouhodobě předmětem zkoumání, a tedy i součástí speciální pedagogiky - v současné době se okruh teoretických informací a praktických zkušeností této problematiky každým dnem rozšiřuje takovou měrou, že už vzniká poměrně rozsáhlá odborná i popularizační literatura, stejně jako souhrnné webové stránky a další informace jsou rozptýleny v různých vědeckých i technických oborech. Vedle existence těchto informačních zdrojů dlouhodobě s leváky pracují především učitelé elementaristé, protože už půl století uvádějí poznatky o levácích do praxe a učí leváky psát a kreslit, pomáhají jim hledat správné návyky při školních i životních činnostech. Praktickou cestou jdou i pracovníci pedagogicko-psychologických poraden, kteří určují lateralitu dětí před vstupem do školní docházky, a konstruktéři a designéři, kteří navrhují a propracovávají pro leváky věci denní potřeby.

Při shromažďování roztroušených informacích o levácích a leváctví z různých oborů jsem narazil na problém pojmenování souboru informací, které se leváků a jejich leváctví týkají. Pro všechny zúčastněné je totiž velmi nepraktické a nepřesné hovořit neustále o leváctví, které je chápáno jako lidská vlastnost, a o levácích, kteří jsou nositeli i tvůrci leváctví, zatímco je potřeba zdokumentovat a vysvětlit i to, co všechno o levácích a leváctví víme, jak bylo v historii leváctví přijímáno a hodnoceno, jak se vyvíjela pojetí a postupy výchovy leváků a kteří pedagogové se o to zasloužili, což všechno směřuje k vědě o leváctví.

Z těchto důvodů jsem nabyl přesvědčení, že je čas na pojmenování nového pedagogického oboru, který je už nyní vpodstatě skrytou součástí speciální pedagogiky. Protože ani v zahraniční literatuře a dalších informačních zdrojích jsem pojmenování pro tuto oblast nenašel a zároveň jsem zjistil, že v dalších jazycích je pojmenovávána převážně opisem podobně jako v češtině, obrátil jsem se v roce 2010 na Ústav pro jazyk český Akademie věd ČR.

Vzhledem k tomu, že při tvorbě odborných pojmů a pojmenovávání vědních oborů je zvykem vycházet z latiny, navrhl jsem navázat na již zavedený pojem sinister (levák), který je běžně používán pedagogy v anglosaských i jiných jazycích, a pro označení vědního oboru přidat obvyklé -logie. Takto vzniklo nové pojmenování oboru o levácích a leváctví - sinistrologie (sinistrology).

Takovéto označení bylo pracovníky Ústavu pro jazyk český AV ČR přijato jako logicky správné a ústrojné, aby mohlo být pedagogy přijato a mělo šanci se prosadit i v běžném životě.

V současné době označení tohoto oboru speciální pedagogiky proniklo do některých  elektronických slovníků cizích slov a odborných pojmů  v češtině a přejímají je slovníky zahraniční.

Analogicky nám vzniká i název ryze praktické vědy, podoboru, který se zabývá přístupy k levákům a metodami výchovy a výuky leváků - sinistropedie.

Je potřeba říci, že skutečné zkoumání leváků a leváctví dnes vyžaduje interdisciplinární přístup a že tato oblast už dávno není a nebude jen v rukou běžných i speciálních pedagogů. Bez spolupráce neurologů, anatomů, antropologů, fyzioterapeutů, traumatologů, logopedů, psychologů, historiků, sportovních trenérů, dizajnérů užitkových předmětů a výrobců, ale i rodičů a zejména poučených leváků se tato disciplína nemůže posunout dále.

Obávám se, že konečné rozřešení otázky o postatě laterality je pořád v nedohlednu, ale připravovat leváky na jejich současný život je důležitější právě teď!

Zatím to vypadá tak, že pokud se někdo z pedagogů a psychologů svou prací přímo zaměřil na zjištění toho, čím je způsobeno praváctví a leváctví, tak se mu to nepovedlo. Zřejmě se tuto věc někdy třeba dozvíme, ale bude to pravděpodobně informace, která jako přídavná vyplyne z nějakých úplně jiných výzkumů specialistů genetiků, neuropsychologů nebo nějakých jiných oborů.

Zajímavé a zároveň symptomatické je, že otázky spojené hlavně s původem a určením leváctví zajímají psychology, neurology a speciální pedagogy mnohem více než běžný život leváků, kteří tvoří kolem 10 % populace, a než laterálně nevyhranění, kterých je asi pravděpodobně stejná skupina. Na otázce odhalení původu leváctví se nakonec zablokovala celá disciplína, protože možnosti zkoumání mozku a genetiky nejde takovým tempem, jak bychom si představovali. Kolik energie se v pedagogice při výuce budoucích učitelů věnuje právě této otázce a tak málo tomu, co vlastně v životě leváci potřebují, aby se jim žilo dobře! Hledání původu leváctví tak zablokovalo mnoho tvůrčí energie, která mohla být věnována mnohem praktičtějším a využitelnějším způsobem! 

Z rozhovorů s dospělými leváky vyplývá, že je diagnostikování a důvody jejich leváctví příliš nezajímá, protože prostě leváky jsou a vědí, že se s tím nedá nic dělat a ani k tomu není důvod – proto je mnohem více zajímají praktického otázky denního života – koncentrace zkušeností a návody, jak co dělat a jak vychovávat své děti leváky. Možná i proto mnozí leváci z řad zejména speciálních pedagogů působících v klinické poradenské praxi si tuto skutečnost uvědomili a průlom v této věci si museli obhájit sami – důkazem toho je, že leváci začali do problematiky aktivně vstupovat a nové přístupy a pohledy přinášejí v tomto období právě oni. I v našem českém prostředí se za posledních 20 let objevily pouze práce domácí i překladové napsané leváky (Healy, Zoche, Vodička), v sousedním Německu představuje tento trend psycholožka J. B. Sattler a spec.pedagog Frank Steinkopf, ve Velké Británii společnost Anything Left Handed, jejíž zaměstnanci jsou všichni leváci, i Američan Luke Mastin se svými webovými stránkami Right left right wrong, který mi je svými názory na problematiku osobně nejbližší.

Pokud bychom měli vytyčit další témata, která v oblasti leváctví nejsou řešena vůbec nebo jen náznakem, můžeme formulovat následující, i když tímto není okruh témat zdaleka vyčerpán:

  • nejsou zkoumány dějiny přístupu k levákům v různých i současných civilizacích, jejich vazby na náboženství a společenské zvyklosti,
  • nejsou důsledně zmapovány teorie původu leváctví a jejich usouvztažnění s dobovými vědeckými možnostmi, jejich kritika,
  • informace o levácích v Africe a Asii jsou úplně nedostatečné,
  • otázky právní,
  • nejsou vůbec prověřovány „tušené“ schopnosti leváků, které by se třeba řízeně daly využít ku prospěchu nejen leváků, ale celé společnosti,
  • není zkoumána výchova leváků směrem k jejich možným lepším dispozicím
  • nejsou sledovány vývojové trendy, protože neexistují standardní metodické postupy, z kterých je možno vyhodnocovat posun laterálních zvyklostí, navíc není zájem tyto informace sledovat a samozřejmě také financovat, takže průzkumy uskutečněné v jednotlivých zemích nejsou srovnatelné,
  • neexistuje systém přenosu a sdílení získaných informací, vznikají lokální informační ostrůvky, v nichž badatelé „objevují již dávno objevené“, protože jejich společenská situace dozrála do určité vývojové fáze a otázky se "najednou" vynořily jako logické a jsou zkoumány znovu a znovu,
  • není zkoumáno, jestli existuje nějaký model obecněji platný model „přijímání / emancipace leváků“ v poměrech západní civilizace, protože se zdá, že průběh takovéto emancipace se v jednotlivých zemích, byž v různých desetiletích XX. a XXI. století, víceméně opakuje - od fáze obranné a naivisticky ochranitelské až po realističtěji pojaté hodnocení úlohy a potřeb leváků ve společnosti.

Je možno říci, že výzkumy v oblasti laterality (praváků, leváků a nevyhraněných) jsou převážně nahodilé a motivované spíše zájmem těch, kteří je provádějí, a tak mnohé informace jsou rozptýleny v různých dalších disciplínách: pracovní návyky leváků a otázky organizace pracoviště řeší spíše výrobci nářadí, hudebních nástrojů a armádní a policejní výzbroje a výstroje. Nejlépe jsou prozkoumány sportovní aktivity, ale získané informace jsou zřejmě roztroušeny v know-how jednotlivých organizačních týmech trenérů a výrobců sportovního vybavení, protože v této oblasti se točí velké peníze zejména ve výkonnostních a mediálně zajímavých sportech. Zde se každé zlepšení výkonů se projevuje mediálně a finančně, a tak lze důvodně předpokládat velký zájem o otázky laterality.

Je potěšitelné, že česká pedagogika i přes všechny výhrady, které k ní můžeme a máme právo mít, patří v tomto ohledu k těm na čele vývoje především díky tomu, že už od dob meziválečných u nás někteří učitelé byli nakloněni dětem levákům (otázky psaní), a pak především díky nástupu generace pedagogů padesátých let v okruhu M. Sováka a Fr. Synka. Nemalou úlohu v tom však sehráli samotní rodiče a učitelé leváků i všichni ostatní, kteří leváctví začali respektovat jako danost, která tu prostě je.

 

4/11/2013; 3/3/2016; 1/3/2017