Jak se praváctví a leváctví projevilo na cestách a silnicích

Tato kapitola byla nově zpracována jako součást projektu BÝT LEVÁKEM / ÚVOD DO SINISTROLOGIE A SINISTROPEDIE a je ke stažení zde.

Při zkoumání života leváků a jejich možností při vykonávání různých denních činností si musíme dávat pozor, abychom automaticky nepředpokládali, že leváci jsou ve srovnání s praváky vždy v nevýhodě. Některé dosud dodržované zvyklosti se vlivem okolností, které vyvolává vývoj společnosti, totiž mohou postupně měnit smysl, aniž si toho jsou lidé vědomi, protože se tak děje velmi zvolna, někdy až v řádech generací.

Takto se v dějinách lidstva vytvářely zvyklosti spojené s provozem na cestách a na silnicích. Podobně jako u jiných témat, která se bezprostředně dotýkají všech lidí, rozproudí se vždy bouřlivé rozhovory o tom, proč a jak se kdy po silnicích chodilo a jezdilo, jestli je to lepší pro jedny či druhé, ať už se jezdí v levostranném či pravostranném provozu.

Jak už to bývá u těch nejjednodušších a obecně sdílených činností, nikomu nestojí zato je zaznamenat, protože jsou vnímány jako něco bezprostředně prožívaného, všedního, ale i věčného, že si to ani nezaslouží kousek papíru, kapičku inkoustu a maličko práce. Přestože otázky pohybu po různých komunikacích jsou všem srozumitelné a všichni k nim mají co říci, v dějepisné a jiné odborné literatuře je věrohodných informací poměrně málo. Spoléhat plně nemůžeme ani na historická vyobrazení jezdců i pěších v knihách, na gobelínech nebo mincích, protože i jejich autoři museli podřídit předlohu dobovým požadavkům, jak už bylo zmíněno v kapitole o hudebních nástrojích.

 Zobrazení bojového střetu jezdců na římském denáru

V dobách nejstarších lidé chodili nebo jezdili po pěšinách a cestách po té straně, která byla schůdnější, ale když se míjeli jednotlivci nebo skupiny, zvolili stranu levou. Důvod byl jednoduchý – na cestách nebylo bezpečno a i poutníci z nižších stavů byli ozbrojeni alespoň jednoduchou zbraní. Od jiných pocestných vždy hrozilo potenciální nebezpečí, a tak bylo výhodné je mít po ruce pravé, která mohla být nabídnuta k pozdravu, nebo byla naopak připravena k obraně i k útoku.

Šerpa nesoucí prkna si na kamenité cestě vybírá nejpohodlnější a nejbezpečnější cestu, zatímco davy chodců na Karlově mostě v Praze jdou vpravo v souladu se zkušenostmi z pravostranného provozu a prohlídku stánků se suvenýry na protější straně mostu si nechávají na pozdější dobu, až půjdou zpět opačným směrem.

Protože lidé jsou většinou praváci, je levá strana výhodnější, když se v případě nutnosti potřebují vyhnout nebo uskočit stranou. V takovém případě se intuitivně odrazí svou silnější pravou nohou a mohou se tak rychle vyhnout protijedoucímu nebo případnému útoku. Z téhož důvodu je praváky nošen meč, dýka nebo jiná zbraň na levém boku, aby bylo možno ji rychle tasit pravou rukou a zároveň vést první úder nebo se útoku bránit.

Takovou situaci je možno spatřit na starém římském denáru, na jehož rubu je vyražen střet dvou jezdců ve zbroji, kteří se míjejí po pravé straně.¹ V souboji na zemi se pravák chová podobně - v bojovém střehu nakročí pravou nohu a při výpadu na ni přenáší váhu celého těla, aby zbraní zasáhl v co největší vzdálenosti od sebe.

Při nasedání na koně vloží pravák do třmenu levou nohu, odrazí se nohou pravou a švihem ji přenese přes hřbet koně, aby se přenesl do sedla. Proto štolba přistavil koně před zájední hostinec tak, že stál levým bokem ke dveřím, aby host mohl vyjít, pohodlně na něj nasednout a po bližší straně silnice vyjet. Snazší to bylo i pro samotného štolbu, který držel koně za ohlávku, vedl jej pravou rukou a stáčel obloukem po své pravé straně na to místo, kde jej potřeboval zastavit. Koně jsou takto všeobecně navykáni na sedlání, uždění, nasedání a další úkony zleva, ale někteří koně, například westernoví, musí umět zvládat činnosti z obou stran.²

Vodítkem k potvrzení levostranného provozu v dávných dobách nám mohou být stopy kolejí, které vedou do největšího římského kamenolomu u Swindonu v Anglii. Mnohem hlubší a vyježděnější koleje vedou z kamenolomu po levé straně, zatímco prázdné vozy, které jely pro kámen, po sobě zanechaly stopy méně hluboké.³

Souboj rytířů na dřevce z iluminace francouzské kroniky Grandes Chroniques de Saint Denis z doby Karla V., který vládl Francii mezi lety 1364 - 1380

Naproti tomu při jiných bojových činnostech i tradičních zápasech může být postavení protivníků, kteří jsou v pohybu, úplně jiné. Rytíři při turnajích drželi v levé ruce štít a v pravé dřevec přitisknutý k tělu. Ve štítu byl výřez na zaklesnutí dřevce nebo kopí, a tak se jezdec musel mírně pootočit doleva, zhruba v úhlu 30°, který předurčil, že soupeři šli štíty proti sobě, a tak museli jet v pravé části kolbiště. Aby nedocházelo k pouhým stážkám, při kterých se často zranili nejen soupeři, ale i tolik cenní koně, byli rytíři později od sebe odděleni dřevěnou bariérou nebo pruhem látky, což vymezilo jízdní pruhy.

Pravidla turnajů byla sjednocena francouzským vévodou Reném z Anjou v Knize turnajů, avšak neplatila všude, a tak můžeme na starých iluminacích a obrazech spatřit, že se rytíři střetávají i v opačném směru.⁴