Školní vzor písma

Česká školní předloha písma se v průběhu konce 19. století a na počátku 20. století měnila se změnou psacích potřeb, místo husího brku se širokou špičkou se začalo používat pero ocelové s úzkou špičkou, písmo tak zeštíhlelo, zúžilo se a opustilo stínování.

Husí brk umožňuje pomalejší stínované psaní, často se musí namáčet do inkoustu a životnost brku je malá.

Ocelové pero nahradilo husí brk - psaní se zrychlilo, prodloužila se životnost psacího prostředku, bylo omezeno stínování.

Novému písmu chybí kaligrafická ornamentálnost profesionálních písařů 18. a 19. století, zato je úsporné v tazích, jednodušší na zvládnutí a můžeme říct, že je lidové, protože odpovídá požadavku doby, aby znalost psaní zvládla co největší část celé populace. Proto bylo písmo zjednodušeno a téměř plošné gramotnosti bylo vpodstatě dosaženo už v době mezi světovými válkami. Zásadní úpravy písma ve 20. století byly provedeny v roce 1930, 1932, 1954 a zatím poslední úpravy v letech devadesátých - hlavní tvary, i přes odchylky u jednotlivých písmen, zůstaly.

Vývoj české předlohy školního písma mezi lety 1849 - 1954.

Školní vzor písma se ocitá v průsečíku protichůdných požadavků: učitelé a úředníci všeho druhu usilují o jeho jednoduchost, jednoznačnost a o to, aby se každý člověk mohl snadno naučit psát a tuto podobu písma si udržel po celý život, jinými slovy, aby byla zajištěna co největší čitelnost rukopisných textů u co největší části společnosti. Grafologům naopak vyhovuje, když se v rukopisu projevuje co nejvíce výrazných individuálních odchylek, což je nakonec také předmětem jejich zkoumání, aby z nich mohli vyvozovat povahové vlastnosti pisatele. Písmomalíři a typografové jej naopak mnohdy považují za úpadek svého řemesla, což může být způsobeno i tím, že písmo přešlo postupně od profesionálního krasopisu k zjednodušené podobě písma, aby mohla být zajištěna plošná gramotnost, a která koneckonců profesionálním úředním písařům spolu se zaváděním psacího stroje vzala práci a tím i vážnost. Jsou tu i experimentátoři, propagátoři cizích vzorů a v poslední době i ti, kteří jsou přesvědčeni, že rukopisný projev bude vbrzku nahrazen tištěnou podobou z počítače.

Vzor školního písma ze Slabikáře pro 1. třídu základní školy, SPN, Praha, 1967, str. 121.

Je potřeba si i uvědomit, že jak nás spojuje spisovný jazyk, jakkoli místy zastaralý, tak nás spojuje i podoba písma. Přes všechny technické vymoženosti, přes naše překotné životní tempo, by měl kultivovaný člověk dbát na to, aby i jeho rukopis jako nositel obsahu sdělení byl čitelný, protože tím dává najevo úctu nejen k sobě, ale především ke všem čtenářům, kterým své myšlenky sděluje; v neposlední řadě by měl mít zájem na tom, aby čtenář znechuceně jeho rukopisný text jako nečitelný neodložil - dnes je a i v budoucnu bude rukopis i přes stálou součástí běžného života.
Někdy bývá napadána uniformita společného vzoru písma, na druhé straně nikdo z nás nemá strach, že by obsah našeho jazykového sdělení, i když tu jsou závazná jazyková pravidla, nebyl individuální – každý si podle svého uvážení vybírá lexikální, syntaktické, tvaroslovné a pravopisné prostředky, kterými svou tvář před světem odhaluje.
Analogická situace se týká i podoby rukopisu, pro prezentaci svou i svých myšlenek volíme papír a psací prostředek, musíme zvolit rozmístění písma, délku a vzdálenost řádků a v neposlední řadě i tvar a charakter písma. Přestože máme v paměti vzor písma školního, který jsme si osvojili v době školní docházky, výsledná podoba písemného projevu nese nesmazatelně naše znaky, a to i přesto, že to někdy třeba i nechceme. Je obecně známo, že nejvíce individuálních znaků nese písmo psané v rychlosti, osobní poznámky a rukopisně vedené deníky – ale opravdu máme takovýto rukopis předkládat veřejnosti?

Současný vzor psaného spojitého písma, Písanka pro 2. třídu základní školy, 1. díl, schválený MŠMTV ČR dne 24. 7. 2000.

Více než 130 000 učitelů základních, středních a dalších škol se doslova denně prokousává velkým množstvím žákovských rukopisů a z povahy své práce do nich musí proniknout, hodnotí tedy jejich obsah, opravuje pravopisné i stylistické chyby. Snem všech učitelů, ale nejen jich, je snadná čitelnost rukopisů, čím více totiž se rukopis blíží rukopisnému školnímu vzoru, tím je lépe čitelný. Stejně jako je konzervativní jazyk, protože udržuje kontinuitu národa mezi generacemi, je konzervativní i podoba písma.

Úkolem školy, tedy učitelů, je naučit děti psát co nejsnadněji a nejefektivněji tak, aby se žáci naučili zaznamenávat myšlenky svoje i cizí, a to přesto, že se neustále snižují počty hodin nácviku samotného psaní.
Znalost psaní si pak neseme až do smrti – jak jsme ovšem schopni s těmito nabytými dovednostmi nakládat v průběhu života, je jenom na nás. Rukopis se v průběhu života vyvíjí, ne všichni si udrží jemnou motoriku ruky z důvodů svého věku nebo charakteru práce, kterou celoživotně vykonávají, přesto ale pisatelé umí většinou dobře rozlišovat situace, v nichž psaní slouží k osobním poznámkám a kdy se jimi prezentují na veřejnosti.

V poslední době proběhlo ověřování nespojitého školního písma Comenia Script, jehož autorkou je grafička Radana Lencová se skupinou spolupracovníků. Toto nespojité písmo, které připomíná písmo tištěné, vyvolalo bouřlivou diskuzi mezi učiteli i mezi rodiči dětí a dalšími, kteří se písmem profesně zabývají. Diskusi o písmu Comenia Script, stejně jako její popis najdete na:

http://diskuze.rvp.cz/viewtopic.php?f=101&t=3185

www.lencova.eu/cs/uvod/comenia_script/comenia_script_pismo

cs.wikipedia.org/wiki/Comenia_Script


2013; září 2016