Slavní leváci

Od poloviny minulého století speciální pedagogové vysvětlovali veřejnosti, a to nejenom rodičům, ale i učitelům, že leváctví je přirozený jev, že to není úchylka, defekt nebo nemoc. V padesátých a šedesátých letech 20. století to byla v Evropě myšlenka nová, která narážela na staletími zažitou představu o tom, že leváctví společensky přijatelné není a že leváctví se má odstraňovat výchovou, potlačovat a omezovat jako něco, co prostě do "řádné pravoruké společnosti" nepatří.

V této situaci propagátoři normálnosti leváctví byli nuceni přistoupit k tomu, aby veřejně poukázali na to, že mnohé známé osobnosti politiky, umění, vědy, sportu nebo jiných oblastí byly leváky, že jako lidé byli velmi úspěšní a že pro společnost, ve které žili, přinesli nesporné hodnoty. Takto začaly houfně vznikat seznamy známých a úspěšných leváků, které dnes vévodí popularizačním knihám o leváctví a různým webovým stránkám, stejně jako jsou citovány sdělovacími prostředky. Možná největší a pořád doplňovaný seznam takových úspěšných leváků najdeme v otevřené encyklopedii Wikipedie, kde jsou spojenými slovníkovými hesly nastíněny jejich životopisy: cs.wikipedia.org/wiki/Lev%C3%A1ctv%C3%AD.

Zajímavou a poučnou  knihou o významných levácích jsou Slavní leváci v dějinách lidstva novináře Eda Wrighta, kde je 25 portrétů leváků, kteří žili v dávných dobách až po naše současníky (namátkou vybráno - panovníci Ramesse Veliký, Alexandr Veliký, Julius Caesar a královna Victorie, stejně jako umělci Leonardo, Michelangelo a Ch. Chaplin, podnikatel Henry Ford a Bill Gates či vědci Isaac Newton a Alan Turing). Při čtení knihy je však potřeba nepodlehnout některým zobecňujícím hodnocením, v nichž má autor tendenci sledované vlastnosti jednotlivého popisovaného leváka přenést na leváky všechny. (http://www.fortunalibri.cz/index.php?catalogue=3&book=430)

Celá takto pojatá osvěta přinesla vynikající výsledky, protože dnes je, alespoň u nás a v civilizovaných zemích, leváctví akceptováno nejen oficiálně, ale i běžní lidé se nad leváctvím nepohoršují a vnímají je jako něco přirozeného a k praváctví variantního, což je správné, protože to odpovídá realitě.

Je potřeba poznamenat, že v některých jiných kulturněcivilizačních okruzích stojí leváctví mimo společensky přípustné normy dodnes, leváci musí své intuitivní projevy potlačovat, rodiny vedou děti k používání pravé ruky všude tam, kde to je vidět, leváctví zamlčují a nehlásí se k němu. Z hlediska statistických údajů pak takovéto země uvádějí, že u nich leváci prostě nejsou. To, že u nich leváci jsou, je nepochybné, protože teprve ve svobodných podmínkách se leváci ke svému leváctví hlásí a průzkumy se dá jejich počet dokonce i v řádech jednotek procent vyčíslit. Až budou "objeveni" a zveřejněni i vynikající leváci v arabských zemích, v Africe, Indii a Čině, bude to jistě dobrá zpráva o posunu ve vnímání lidských práv i jinde než v přímých pokračovatelích západní civilizace.

U nás, kde jsou leváci, jak už bylo řečeno, v současné době dostatečně vstřebáni, mohou mít přebujelé mediální prezentace o významných levácích kyvadlově negativní ohlas. Jak už jsem se s tím, několikrát setkal, mnozí praváci pak zdůrazňování leváků nesou nelibě, protože to vypadá, jako kdyby každý, kdo něco umí, musel být nutně levák.

Zde narážíme na zásadní problém ve zkoumání leváků: neexistují totiž žádné skutečné výzkumy, které by věrohodně porovnaly výkony leváků a praváků v celé populaci, a z nichž by vyplynulo, jestli v jedné, nebo druhé skupině je více nositelů nových myšlenek a výkonů v některé vědecké, kulturní, sportovní nebo jiné společenské či technické disciplíně. Stejně tak dnes není možno realisticky poměřit a posoudit, zda leváci vybudovali svůj úspěch právě jen na některých specifických vlastnostech, které možná praváci nemají, a nakolik je k úspěchu přivedly vlastnosti a dispozice všem společné.

Dnešní stav znalostí a možnosti zkoumání činnosti mozku, stejně jako informace z genetického kódu nám zatím nedávají přesvědčivé a definitivní informace o tom, čím je leváctví způsobeno, jak přesně a čím se skutečně činnost mozku liší od praváků. Zatím nám tedy nezbývá než čekat na nové objevy v neurofyziologii nebo genetice. Většina hodnocení dispozic a vlastností leváků tak zatím vychází především z přímého pozorování leváků,  rekonstrukce jejich života a zázemí a tušení, že by to tak mohlo být.

Novou fází, jak se přiblížit nějakému souhrnnému hodnocení vlastností leváků ve srovnání s praváky, se rýsuje postup, v němž by za spolupráce odborníků v jednotlivých oborech byl například vybrán velký soubor malířů 20. století, kteří zasáhli významným způsobem do výtvarného umění, matematiky nebo lékařství. Pak teprve zpětně zjistit, kolik z nich bylo leváků, praváků nebo laterálně nevyhraněných. Tímto způsobem bychom si mohli vytvořit lepší představu o vlastnostech populace napříč časem, pohlavími a lateralitou.

Pokud se ovšem zkoumá tak, že jsou z dějin vybíráni a prezentováni jen známí leváci, jako to činí i výše zmíněný Ed Wright, o leváctví nám nutně vyjde posunutý obraz.