Glosy o školství a výchově

Do českého školství jsem po absolvování PF v Ústí nad Labem vstoupil v září 1986 a ocitl jsem se na druhé straně katedry na střední škole, kterou jsem sám vystudoval. Tak jsem ještě zachytil několik let práce školství, které z dnešního pohledu ještě fungovalo vlastně pořád ještě v mezích rakousko-uhersko-prvorepublikového středního školství, byť s jakýmisi pozdně socialistickými zvláštnostmi.

Řada naprosto nepromyšlených a nesystémových zásahů od poloviny devadesátých let, které byly vykládány dobovými politiky i rychlokvašnými reformátory jako žádoucí změny ve vývoji našeho školství a budoucí vzdělanosti, jsme utrpěli takovou vzdělanostní škodu, kterou se nepodařilo zorganizovat a zrealizovat v základním a středním školství za celé období 20. století. Přestože se učitelé snažili a doposud snaží poukazovat na takovéto chybné kroky, které se bohužel vrství jedny přes druhé, hlas zdola prostě není slyšet.

Naštěstí už vyrostlo několik nových generací rodičů i učitelů, kteří starou skutečně pracující školu již nepoznali, takže současný stav školství jim připadá úplně normální, což je dobrý výhled do budoucna.

Na druhé straně, vzhledem k pozdnějšímu odchodu do důchodu nejen učitelů, ale dalších i jiných profesích, nebylo zapomenuto, jak probíhalo vzdělávání a čeho se dosáhlo. A tak ve školství i mimo něj stále straší pamětníci minulého stavu, kteří po marných bojích s min. školství, politiky a novou rodičovskou generací občas sednou a něco napíšou. I já jsem také tak občas činil - takové texty pak kolují internetem, protože lidé si je přeposílají, a ke mně, jako kantorovi, který je také zapleten v předivu kontaktů s jinými podobně zkoušenými kolegy, nakonec dříve nebo později dorazí také. Časem se mi nashromáždilo několik takovýchto příspěvků, někdy úsměvných, někdy jen zoufalých dobových výkřiků bolesti, které zde dávám k dobru, i když někdy nevím, kde a kdy takový text vznikl - ale to u lidové slovesnosti bývá často...

2/10/2016

***

Několik mých přátel nahlédlo do této kapitoly, a přestože se zasmáli některým textům, vyjádřili obavy nad tím, že uvedené příspěvky místy působí jen jako stěžování potrefených učitelů, kteří si, jak známo, stěžují na žáky celou dobu, co škola školou jest - a že tedy nic nového pod sluncem. Že si i dříve učitelé stýskali nad žáky a jejich rodiči, je věc známá, nakonec celá řada prvorepublikových i pozdějších filmů s tímto motivem úspěšně pracuje. Bohužel za touto stále zelenou slupkou věčného potýkání se učitelů, žáků, jejich rodičů a školských úředníků se však skrývá poněkud nahnilé jádro, které stále více podléhá autodestrukci a stále více se hroutí do sebe.

Nedalo mi to a postupně jsem zavzpomínal na to, jakými kroky se naše školství ubírá od doby sametové revoluce - pohled je to můj, učitele, který od roku 1986 působil na několika středních školách. Ze svého založení jsem spíše pozorovatel a analytik než prognostik, určitě jsem zaujatý, nesprávně informovaný, nespravedlivý, pesimistický a ze své pozice učitele vidím samozřejmě jenom něco, a to přesně jen to, co chci vidět a co vidět umím. V každém případě budu rád, když se v následujícím období vývoje školství ukáže, že jsem se v celé řadě svých názorů mýlil.

Pokud má někdo chuť a vytrvalost přečíst si podrobnější komentář, ať se přemístí na podstránku  To naše školství... 

2/11/2016