O průzkumech, které se týkají leváků
V současné době jsou leváci čím dál tím častěji předmětem různých výzkumů, z jejichž závěrů je často zveřejněna jen celková zjednodušující informace typu leváci jsou více ohroženi... a následuje výčet chorob a patologických vlastností. Takovéto informace jsou samozřejmě sousto pro populární až bulvární sdělovací prostředky a šíří se lavinovitě časopisy, které věčně nemají o čem psát.
Z různých zdrojů se stále častěji dozvídáme, kdo z významných či slavných osobností dějin i současnosti levákem byl či je. Mnoho populárních časopisů nebo i pedagogických příruček uvádí seznamy slavných a úspěšných leváků proto, aby přesvědčily veřejnost, že leváctví je stejně dobré jako většinové praváctví. Závěry průzkumů však mohou u některých rodičů vzbudit nepřiměřená očekávání geniality vlastního potomka v oblasti sportu, výtvarných aktivit či manažerských schopností. Proto nesmíme vycházet z toho, že když je naše dítě levákem, máme jako rodiče nárok na to, aby byl slavným tenistou, vynálezcem, malířem nebo americkým prezidentem. Zvláště příliš zodpovědní, ale často i ambiciózní rodiče tak musí být při vyhodnocování takových údajů obezřetní a nesmí se nechat znejistět, nebo naopak navnadit různými názory, které zazní v televizních zprávách nebo jsou uveřejněny jako perličky v zábavných časopisech a časopisech pro ženy.
Nebezpečí takových zpráv spočívá v tom, že si ve skutečnosti nikdo nedal tu práci, aby nejprve stanovil skupinu nejvýznamnějších osobností vědeckého oboru nebo umělecké disciplíny, udělal průřez určitým dějinným obdobím, vytvořil z nich skupinu a pak teprve prozkoumal podíl praváků, leváků a nevyhraněných. I tak je těžké říci, jestli by takový předkládaný vzorek vynikajících leváků napříč časem a profesemi, byl dostatečným základem pro zobecnění jejich vlastností a vytvoření pravdivého obrazu leváka. Výčty významných leváků jsou tvořeny proto, aby dodaly sebevědomí rodičům leváků a levákům samotným a určitě jsou dobré i v zemích, kde je leváctví zažité. Je však potřeba vědět, že z podstaty výběru jsou minimálně nepřesné, až mírně zavádějící.
Z roviny tradovaných náboženských odsudků a lidových pověr se tak informace o odlišnosti leváků přesouvají jinam a mnohdy i do studií, které nemají řádnou vědeckou úroveň a kde takovéto informace žijí podobným způsobem jako v minulosti. Nutno je přiznat, že dnes jejich prvotním cílem není leváky přeučovat, potlačovat nebo je vytěsnit na okraj společnosti, přesto ale působí mýtotvorně. Tyto minimálně nepřesné, až zavádějící názory jsou pak schopny kolovat vlastními cestami nezávisle na realitě a ověřených poznatcích.
Pravdou je, že o leváctví toho mnoho ještě nevíme a že široké a obecně platné závěry v současnosti stanovit pořád ještě nelze, protože hluboké výzkumy se zatím z různých důvodů nedělají.
U zdravého dítěte leváka se nemusíme obávat, že by něco nezvládlo, ale v některých činnostech může postupovat nerovnoměrně jiným tempem než praváci. Pozor musíme dávat na dodržování správných postupů, zejména při vytváření návyků v období souběžného osvojování čtení a psaní na počátku školní docházky, které je z hlediska levákova vývoje nejkritičtější. Právě v tomto období je potřeba se levákovi systematicky věnovat doma i ve škole.
Je potřeba vycházet z toho, že nedokonalý nácvik nebo jen nesprávná počáteční informace zažitá v dětství se později hůře odstraňuje, pokud se vůbec odstranit dá. Je jen na rodičích, jestli si dají tu práci a zamyslí se nad tím, jak různé činnosti provádějí, aby je mohli v opačné stranovosti svému dítěti předvést. Že to pro obě strany není úloha jednoduchá, je nad slunce jasné. Jinou možností je ptát se na zkušenosti leváků z nejbližšího okolí nebo dočíst knihu, kterou právě držíte v ruce.
V roce 2009 v souvislosti se zvolením Baracka Obamy 44. prezidentem USA se ve sdělovacích prostředcích rozběhla debata o schopnostech leváků. Už v roce 2008 uvedl The Washington Post a britský Guardian článek o „rozsáhlém spiknutí leváků“, 2,3 protože v posledních dvanácti volebních obdobích stálo v čele USA šest leváků, přičemž mnozí z nich se obklopili na rozhodujících místech státní správy dalšími leváky. Mezi leváky prezidenty jsou zařazováni H. Hoover, G. Ford, G. Bush st., B. Clinton a B. Obama. V prezidentských volbách v roce 1992 byli mezi hlavními kandidáty tři leváci (Bush starší, Clinton, Perot), v r. 1996 dva (Clinton a Perot) a roku 2008 opět dva (Obama a McCain). V dlouhodobém horizontu mezi všemi prezidenty USA tvoří leváci skupinu pěti vyhraněných a tří stranově nevyhraněných ( J. Garfield, H. Truman a R. Reagan). Prezidentů bylo celkem jen 43, protože G. Cleveland byl prezidentem dvakrát ve dvou v nesouvisejích volebních obdobích, takže je započítán zároveň jako 22. a 24. prezident USA. Vzhledem k průměrnému počtu leváků v populaci, které je odhadováno mezi 10 – 13 %, tvoří skupina prezidentů USA leváků 11,6 % a s nevyhraněnými 18,6 %. Velká koncentrace leváků v americké administrativě po druhé světové válce je však nápadná a celá řada psychologů ji vnímá jako důkaz mimořádných komunikačních a organizačních schopností leváků. Pro srovnání však bývá uváděno, že v obdobném postavení dvanácti ministerských předsedů Velké Británie se vystřídali pouze dva leváci.4
Některé proudy současné pedagogiky mají sklon děti nevystavovat běžné životní a společenské zátěži a mnohdy pro ně doporučují vytvářet umělé podmínky. To se přenáší na některé rodiče, které mají snahu snímat ze svých dětí zodpovědnost tím, že za vlastní děti donekonečna rozhodují, a tím oddalují jejich vstup do dospělého života. O to více je takovýto přístup problematičtější u dětí, které se od ostatních něčím odlišují. Při výchově leváka bychom si měli být vědomi, že leváctví není nemoc a že to je jen jiná dispozice v upřednostňování vedoucí ruky, nohy, oka a ucha.
Tím není řečeno, že máme své dítě, ať levoruké či pravoruké, vrhat do nebezpečných situací, přetěžovat je a vzhledem k jejich věku na ně klást nepřiměřené nároky. Zvolit správný poměr rodičovského vedení a volnosti rozhodování - v tom právě je umění vychovávat, v tom právě se projeví rozumný a citlivý přístup rodiče, které své dítě zná a ví, co je pro něj možné a také do budoucího života dobré.
Když si dítě postupně ověří, že je více či méně protěžováno, že je mu ulehčováno, je z dlouhodobého hlediska vytvořen špatný základ nejen pro školní léta, ale i pro celý budoucí život v dospělosti. Dítě podvědomě předpokládá, že doba „zmírňování“ a „postrkování“ má pokračovat a znemožňuje mu pravdivě porovnávat své výkony s vrstevníky. V konečném důsledku si navykne kdeco omlouvat samo sobě a zdůvodňovat si, proč mu to či ono nejde. V nejhorších případech zcela plánovitě a hlasitě žádá úlevy, aby si školní práci ulehčilo, a trvá na nich s tím, že bylo kdysi diagnostiskováno a že na to má papír, přestože jeho obtíže očividně dávno pominuly, protože dítě samo je překonalo.
Musím popravdě říci, že leváci svým leváctvím takto neoperují, nicméně ve své praxi na střední škole jsem se setkal s mnoha případy bývalých dysgrafiků, dysortografiků a dyslektiků, kteří se z těchto důvodů snažili takto uplatňovat.
Z mnoha diskuzí s leváky i praváky, s jejich rodiči a pedagogy jsem zjistil, že k otázkám leváctví a praváctví má každý prakticky co říci, a stočí-li se řeč na toto téma, můžete si být jisti, že se vždycky něco nového dovíte.
rev. 12/10/2013