Předškolák a čtení a psaní

Velká část dětí dnes se běžně nepohybuje ve volné přírodě, na dvoře zemědělské usedlosti nebo na zahradě za domem, ale tráví od dětství svůj život z větší či menší části ve městech – v domě, na ulici, v hypermarketech, sledováním televize, prací s počítačem a digitálními přístroji, které poskytují nebo zprostředkovávají zábavu.

Výrazně typograficky upravené tištěné reklamy, titulky knih a časopisů, slovní označení zboží a další texty svádí předškoláky k napodobování, ať chceme nebo nechceme. Svět přírody, který my, dospělí, vnímáme jako tradiční, nahradilo industriální prostředí a není chybou dětí, že jej zobrazují takovými prostředky, které jsou pro ně dostupné, a tehdy, kdy je to pro ně zajímavé, byť by to bylo v sebenižším věku. Ve světě dospělých, se kterým se děti postupně sžívají, citlivě vnímají, jak jsou všudypřítomné nápisy důležité, a tak se s tímto světem postupně vyrovnávají. S velkou chutí opisují jméno své i jména členů rodiny, nápisy, které jim nějak přirostly k srdci, někdy jen volně skládají písmenka do slov, která nemají význam. To všechno třeba jen proto, že je písmenka prostě uchvátila svým tvarem a vnímají je pouze jako malé obrázky, jako stavební kameny pro obrázky větší, které jsou pro ně samé, stejně jako pro dospělé tak důležité, když jim dospělí přece věnují tolik pozornosti.

Současná pedagogika vede v oblasti nácviku psaní poměrně jednoznačnou hranici mezi věkem předškolním a raným věkem školním. Mezi učiteli mateřských škol a učiteli prvního stupně základních škol je podle obecných metodik rozdělen okruh pracovních činností v tom smyslu, že děti předškolního věku jsou vedeny k výtvarnému projevu a k položení základů pro správný úchop psacího náčiní špetkovým úchopem, správnému sezení a uspořádání pracoviště. Skutečný metodicky vedený nácvik psaní je ponechán škole základní. Děti samy však tuto úmluvu neznají a nerespektují ji, a tak se ve skutečnosti děti předškolního věku učí nejen kreslit a malovat, ale v současném prostředí, kde jsou texty zobrazeny takřka na každém kroku, je zkouší ve volném čase psát doma i v mateřské škole.

Je známo, že některé děti se samovolně naučí číst ještě před nástupem školní docházky a zkušenost se čteným písmem se mnohdy rozšiřuje i na základy vědomého psaní, a to převážně tzv. „hůlkovým písmem“. Tímto způsobem se mimovolně vytvářejí základní návyky spojené s psaním už v předškolním věku. Prozkoumáme-li pak pracovní činnosti s výtvarným obsahem, je zřejmé, že už ve škole mateřské se provádějí některé úkony, které k budoucímu psaní směřují. Samotné psaní podle školní předlohy spojitého písma je totiž vybudováno na zvládnutí přirozených pohybů pravé ruky, které si pravoruké děti vytvářejí a upevňují v předškolním věku právě kreslením, malováním a jinými činnostmi. Psaní je tedy s předcházejícími činnostmi v souladu a můžeme říct, že na osvojeném základu těchto grafomotorických zkušeností je navršen celý proces psaní.

Leváci naproti tomu se musí učit, jak tyto dvě činnosti rozlišovat a vědomě od sebe oddělovat přirozené pohyby při kreslení a malování od samotného psaní, které je pro leváka grafomotoricky odlišné, neboť mu ubíhá v opačném směru. Proto se návyky z kreslení a malování dají při psaní využít jen zčásti vzhledem k tomu, že konstrukce pravorukého písma je pro leváky nevýhodná, protože je založena na pohybu zleva doprava a při psaní dolním způsobem navíc téměř výlučně za využití tlaku.

Vývoj grafomotorických schopností a dovedností obvykle postupuje tak, že dítě začíná nejprve kreslit, vždyť tužky, pastelky, fixy, kuličkové tužky jsou v rodinách i ve škole vždy po ruce a kus papíru také. Dítě si tak vytváří základní návyky spojené s kreslením a malováním a postupně začíná upřednostňovat vedoucí ruku, buď levou, nebo pravou. Někteří autoři, kteří se zabývají předškolní výchovou, zvláště výtvarnou, doporučují, aby malí leváci prováděli některé grafomotorické cviky spojené s nácvikem základů psaní už v předškolním věku. Tito pedagogové si jsou dobře vědomi, že zvládnutí písma je pro leváky mnohem obtížnější a že se u leváků na začátku školní výuky psaní mohou objevit menší či větší potíže.

Doporučovaná cvičení psaná křídou na školní tabuli nebo do předem vytištěných pracovních sešitů jsou však záměrně vedena právě k přípravě dolního leváctví, to ostatně často zdůrazňují i samotní autoři. Cvičení u tabule totiž nutí leváka psát vestoje bez opory ruky odspodu nahoru, směrem od těla. O tom, že se jedná o činnost velmi náročnou ve srovnání s tahem vedeným praváky od středu těla, jsme se už přesvědčili dříve. Tím ovšem není řečeno, že od těchto činností mají být leváci osvobozeni, ale při hodnocení jejich výkonů bychom měli být vstřícnější a skutečné požadavky na zvládnutí psaní na tabuli nebo svislé podložky bychom měli odložit na dobu, kdy leváci mají psaní alespoň zčásti osvojené, teprve potom na ně klást stejné požadavky jako na praváky.

Není možno říct, že by budoucí horní leváci – drápalové měli situaci při takovýchto grafomotorických cvičeních psaných na tabuli o něco lehčí, ba právě naopak, pokud si už osvojili horní pozici, kreslení/psaní strkáním odspodu je pro ně úkol nový, a tedy obtížný. Psaní na svislou tabuli, ať tradiční školní nebo na zavěšený papír, je pro každého leváka, který musí psát ve směru zleva doprava, tvrdý oříšek.

Grafomotorická cvičení v předem tištěných pracovních sešitech spočívají především v kreslení obrazců, základních geometrických tvarů vyznačeným směrem tak, aby byly procvičovány dílčí segmenty, na kterých je písmo vybudováno: vlnovka – had, ovály – švestky, náběhy – cestičky, kudy běží myš, vodorovné spojnice – kudy teče voda, blesk atd. Jiným způsobem procvičování je spojování bodů, z nichž je vytvořen výsledný obrázek, nebo v obtahování předtištěných tvarů podle šipek, které dítě vedou ve směru zleva doprava, současně zespodu nahoru.

Ukázka grafomotorických cvičení pro skrytý nácvik dolního způsobu psaní leváků při psaní na tabuli nebo v sešitě.

Právě se rodící malí leváci jsou v tom okamžiku přesvědčováni, že kreslí, i když ve skutečnosti plní úkoly jiné, a to takové, které směřují k nácviku psaní cestou, která je mnohem složitější. Všechno probíhá skrytě a zastřeně, což je pro leváky o to těžší, než kdyby kreslili skutečně podle svého, a také proto, že tyto snahy vyjdou většinou naprázdno, protože většina z nich stejně později samovolně přejde k hornímu psaní, jak je možno se přesvědčit i ve školách.

Před, při i po každém kreslení a později i psaní je dobré provádět uvolňovací cviky pro zvýšení jemné motoriky prstů i celé ruky nejlépe hrou. Vycházíme z toho, že všechna cvičení můžeme použít pro praváky i pro leváky, jedni i druzí přicvičují svou druhou ruku, takže cvičíme se všemi dětmi najednou. A tak třepetáme rukama nad hlavou, trháme třešničky, děláme ptáčka s prsty na ramenou a máváme křídly, jsme tučňákem, který se s rukama dozadu otáčí doleva doprava, otáčíme koordinovaně předpaženýma rukama kolem osy, dlaněmi střídavě nahoru a dolů a zjišťujeme, jestli skutečně prší, nebo ne; na lavici hrajeme oběma rukama na klavír a zvedáme po jednom prstu zleva doprava nebo u obou rukou současně, díváme se na spolužáka brýlemi ze spojeného ukazováku a palce, a když postupně ohneme všechny prsty, můžeme se dalekohledem podívat z okna, co se vlastně děje venku.

Takovýchto her, spojených s procvičováním jemné motoriky, má každá paní učitelka mateřské školky nebo školy větší samozřejmě plný rukáv a jen jen na ní, jestli se děti budou na takové hraní těšit a dělat je s plným nasazením.

Často diskutovanou otázkou, hlavně ze strany rodičů, kteří se v tomto období mnohdy poprvé kvůli svému dítěti seznamují problematikou leváctví, je vhodnost či nevhodnost pomůcek pro levoruké děti. Vzhledem k okruhu činností, které v běžném životě malý levák vykonává, se jedná hlavně o nůžky, hudební nástroje a sportovní náčiní – o této problematice si povíme podrobněji v následující kapitole. Nicméně je potřeba říci, že před zásadním rozhodnutím je vhodné nejprve oslovit učitele hudby nebo trenéry jednotlivých sportů, aby vysvětlili, jestli je možné v konkrétních případech, aby dítě levák mohlo dělat činnosti v souladu s jeho leváctvím, jestli nástroje a pomůcky nutné pro takovou aktivitu jsou pro leváky dostupné, a v neposlední řadě, jestli jsou tu dospělí, kteří mohou a chtějí leváka při studiu hry na nástroj nebo ve sportu vést.

Pokud tomu tak není, dítě levák tak jako kdysi kdykoliv předtím, bude postupovat ve výuce jako pravák. Kvůli leváctví dítěte jej neochudíme o jeho milovaný sport nebo hru na hudební nástroj. Celé generace leváků tímto způsobem absolvovaly  výuku hry na hudební nástroje , osvojily si různé pracovní činnosti i sporty a dosáhli i mistrovství, které je proslavilo. V odborné literatuře, ani ze zkušeností leváků, s nimiž jsem hovořil, není známo, že by tyto činnosti prováděné stejně jako praváci přinášely nějaké obtíže toho rázu, které jsou spojeny s přeučováním leváka na pravou ruku při psaní. Výkony mohou být ovšem o něco horší, protože tam, kde pravá ruka vykonává těžší nebo jemnější práci, je levák v přirozené nevýhodě. Popularizační příručky ale uvádějí celé seznamy vynikajících leváků hudebníků a sportovců, takže musíme malému levákovi věřit, navíc v mnohých sportech jsou leváci ve výhodě, protože soupeř pravák není připraven na stranově jinak se pohybujícího protivníka.

Pokud si nejsme jisti, že před vstupem do školní docházky je lateralita dostatečně upevněna, bude lepší náročného laterálně vyhraněného koníčka, jakým je třeba hra na housle nebo na klavír a kde se s pohybem vedoucí ruky spojuje i čtení not, raději o rok odložit. V zájmu zdravého vývoje dítěte na čas upřednostníme školní docházku zejména v období první nebo i druhé třídy základní školy, kde jsou vzhledem ke směrovosti čtení a psaní na dítě leváka kladeny veliké nároky tak, aby nedošlo k jeho přetížení, které by se mohlo projevovat obtížemi, které jsou popisovány při převádění leváků na ruku pravou při psaní.

*

Zajímavou a pro leváky vzhledem k budoucímu psaní vůbec neprozkoumanou oblastí jsou kurzy pro uvolnění motoriky ruky pro předškolní děti. Bylo by vhodné, a hlavně potřebné zvážit, která cvičení se mají vykonávat stranově obráceně ve shodě s přirozenými pohyby leváka, kde jsou pro leváka skutečně svobodným vyjádřením, a která jsou nutnou přípravou na psaní, dnes ještě pořád koncipovanou pro dolní psaní, jinak se celá snaha může minout účinkem a navíc levákovi koordinaci pohybu ještě ztíží, naruší až rozbourá jeho dosavadní návyky, ale nevytvoří nové životaschopné.

4/3/2013