Spalovací motory, téma dnešní hodiny

"Proč se máme učit o spalovacích motorech, když nikdy nebudeme automechanici a když nás to vůbec nezajímá, a navíc pro to jsme sem přece do školy nepřišli," řekli studenti, když jsem zapsal do třídní knihy a oznámil jim téma dnešní hodiny.

"Já myslím, že to je úplně jednoduché, protože právě tohle je praktická znalost pro každého, kdo jezdí nebo bude jezdit nějakým motorovým vozidlem."

"Já na motorce už přece jezdím a nikdy jsem nepotřeboval vědět, jak to funguje!" hlásí jeden student ze zadních lavic.

"Ale když máte řidičák, tak jste o tom v autoškole přece museli mluvit?"

"Tam po nás takovou věc nikdo nechtěl," pokračuje ze zadní lavice tentýž student.

"Tak dobře, ale když víte, jak například pracuje ten dvoudobý motor, který máte v motorce, můžete uspořit spoustu benzínu správným režimem jízdy!"

"Ale mně naši dají na benzín, kolik chci!" kontruje vítězoslavně jiný ze studentů.

"To je možné, ale musíte si uvědomit, že takhle zbytečně propálíte benzín navíc a zvlášť právě u motorky dochází k nedokonalému spalování. A to vás, jako mladou generaci, netrápí, že spaliny zhoršují životní prostředí, že ropu musí někdo vytěžit, převézt a zpracovat a že ji také nebude těžit donekonečna?"

"Trápí, ale to, co po nás chcete, je hrozně složitý!" brání se studenti.

"Ale to přeci není nijak složité, vždyť to se kdysi bralo v osmičce na základce a vy jste už na střední škole. Podívejte,“ pouštím se konečně do výuky, „podle konstrukce se spalovací motory rozdělují na..."

"Pane učiteli, ani se vůbec nesnažte, vždyť my z toho maturovat nebudeme..." přerušuje mě jeden ze studentů rozšafně a ostatní přikyvují.

"Ale před chvílí jste říkali, že vás trápí, když se zbytečně produkují spaliny a ..."

"Jenže vy to po nás pak budete chtít, abysme to věděli! A když to nebudeme umět, tak nám dáte špatný známky! My prostě jen nechceme špatný známky!" hájí svůj postoj studenti.

"Jenomže vy jste ve škole, sem přece chodíte, abyste se něco naučili, promysleli si to a měli z toho v životě užitek! Tak proč sem do školy vlastně chodíte?" ptám se na oplátku já a začínám být nervózní, že hodina se ještě nerozjela.

"No protože musíme, protože bez maturity nic nebudeme!" říká polohlasem i nahlas několik studentů a ostatní s horlivě přikyvují.

"A s maturitou, za kterou nejsou znalosti a zkušenosti, něco budete?" nechápu pro změnu zase já.

"No jasně, až budeme mít maturitu, tak se nás už nikdo na nic nebude ptát..." hlásí hrdě mluvčí ze zadních lavic a ostatní opět přikyvují.

"Tak to mi tedy, prosím vás, řekněte, co tu ve škole vlastně chcete?"

"My?" diví se upřímně studenti, "my přece nic nechceme! My to stejně potřebovat nebudeme! Vždyť jsme vám to říkali už předtím," a diví se znovu, že jsem tak natvrdlý, i když jsem učitel.

"Tak tedy snad alespoň musíte uznat, že když tu nic nechcete, tak sem chodíte zbytečně!" namítám já.

"Jenže to byste ve škole nikoho neměli a koho byste pak asi učili. Vy se přece taky potřebujete uživit!"

"Já si myslím, že bych se snad uživil i jinde," a v duchu počítám, kolikrát mi moji kamarádi nabízeli, abych praštil s učitelováním a přešel k nim do firem."

„Tak proč ještě učíte? To byste jinde přece už dávno byl..." komentují z pozice argumentační převahy studenti s očividným uspokojením.

"A vy si myslíte, že jsem nabídky na nějakou líp placenou práci nedostal?“

"No, to my samozřejmě nevíme," uculují se studenti, "ale kdo by se za ty peníze s námi trápil..." a konec věty intonačně formulují tak, aby bylo jasno, že to je rovnou i odpověď na otázku, co zač je ten, kdo zůstal ve školství a v životě se tak nezmohl na nic lepšího.

"Víte co? Raději si vezměte sešity a pustíme se do toho," říkám otráveně, protože začal utíkat čas a ta debata mě začala unavovat.

"Pane učiteli, a nešlo by s tím něco ňák udělat?"

"To jako že nebudu učit a pak to po vás ani nebudu chtít, chápu to tak správně? A to vás nenapadlo, že si to na vás nevymýšlím já, ale že tahle látka je součástí učiva,“ zkouším to na studenty mírně alibisticky jinou cestou a zaštiťuji se úřední vyšší mocí. „A když vás to nenaučili už na základce … tak to přece právě proto nemůžu neučit," a je jasné, že si se studenty v otázce poslání školy opravdu nějak nerozumíme.

"Ale můžete, vždyť to záleží jen na vás, co po nás budete chtít! My to nikomu neřekneme..." přesvědčují a slibují.

"Do háje, že vás mám něco naučit, za to jsem přece placený! Jak by to vypadalo, kdyby vás učitelé nechali jen tak?" a zjišťuju, že mi pomalu, ale jistě docházejí rozumné argumenty a trpělivost.

"No, vždyť nás tak jen tak nechali a stejně jsme teď tady u vás! Pane učiteli, tak to učte někde, kde je to baví.“

A když na to nic neříkám, protože přemítám, jestli škola a školství je nebo má být součástí zábavního průmyslu a kde se vyskytuje taková zábavná škola, o které hovoří mí studenti, mi je navržen metodický postup, který by měl být snesitelný pro obě strany: „Tak nám to teda musíte nadiktovat a my se to třeba potom i naučíímééé…" a smířlivě protáhnou konec posledního slova.

Jau, jau, tak to mě tedy už konečně dožralo: "No, to je tedy závěr! Řekněte mi, k čemu vám bude, když to budete mít jen v sešitě a stejně tomu nikdy nebudete rozumět?"

"Přeci k ničemu, my z toho stejně maturovat nikdy nebudemééé! Vždyť jsme vám to už tolikráát řííkalííí!" nese se od stěn třídy ozvěnou. V přední lavici se nahne jedna dívka k druhé a polohlasem říká: „Ty vole, já už fakt nevim, jak mu to slušně vysvětlit!"

Ivo Vodička, květen 2010; https://www.levactvi.cz/glosy-o-skolstvi-a-vychove

„…a paní učitelko, proč je většina kytiček žlutá?“

„No vidíš, toho jsem se nikdy nevšimla. No protože to tak prostě je, víš? Ale když o tom tak přemýšlím, tak asi proto, že žlutá je prostě hezká barva.“

„Hmm, to je pravda, i sluníčko je žluté, ale paní učitelko, sluníčko proč svítí a hřeje, ale ty kytičky ne?"

„Nikolko, to je něco z fyziky, a to mě ve škole nikdy nebavilo, já jsem měla raději psychologii, víš?“

„Hmm, a paní učitelko a co tedy svítí v žárovce, když je taky tak žlutá jako sluníčko?“

„Honzíku, ty nedáváš pozor, už Nikolce jsem před chvílí říkala, že to je něco z fyziky a že když jsem chodila do školy já, měla jsem vždycky raději psychologii…“

„Paní učitelko, med je taky žlutý, ale taky nehřeje, a navíc je sladký! Proč je med tak sladký?“

„No, med dělají včeličky, ale proč je sladký, to se učilo někde v chemii, a tu já neměla ráda, já se radši učila pedagogiku. A vůbec! Na takové věci se, děti, neptejte, protože to by vám jen motalo hlavičku. Vezměte se za ruce a budeme dělat raději: lá – lá – lá – lá…“

Ivo Vodička, květen 2019