Vaše postřehy a názory

Leváctví a chirurgie

Karel Benda | 05.04.2017

Jsem levák narozený ve stejném roce jako autor těchto stránek. V té době se v leckterých školách ještě "přecvičovalo," na naší škole už ne. Píšu tedy levou, v levé držím nůž, nůžky (pro praváky), lžíci, jehlu, sekeru, kladivo, zednickou lžíci apod. Také na koštěti, motyce či krumpáči mám levou nahoře.
Tak dobře jsem se adaptoval, že mi nepřišlo divné chtít se stát chirurgem. Nicméně - ouha, se skalpelem či nůžkami mi to v pravé prostě nešlo. To ovšem je problém pro kolegy z operační skupiny i pro instrumentářky (automaticky podávají do pravé). Zajímavé je, že např. s jehelcem (t.j. s kleštěmi, ve kterých se drží chirurgická jehla) jsem se bez většího uvažování a bez problémů naučil pracovat pravou rukou (což už je pro instrumentářky opravdový zmatek). Obecně: se všemi chirurgickými nástroji, se kterými jsem se učil pracovat až ve zralém věku, jsem se naučil pracovat pravou. Nikdo se mnou leváctví nikdy neřešil, nicméně jsem přesto přesvědčen, že se všem ulevilo, když jsem později odešel z kliniky na polikliniku - chirurg tam pracuje sám a nejsou tam zoufalé instrumentářky.
Chirurgů - leváků je víc, nicméně levorukým zájemcům o tento krásný obor bych pro úspěšnou kariéru vřele doporučoval naučit se ovládat základní nástroje pravou. Na prvním místě je tu totiž zájem pacienta, a pro ten je bezchybná souhra operačního týmu zcela zásadní.

Re: Leváctví a chirurgie

Ivo Vodička | 22.05.2017

Moc děkujeme za zkušenosti! A co dodat? Snad jen to, že stejně mi to před lety líčil mladý lékař levák, který nastoupil na gynekologii. Leváci, kteří vstupují do různých specializovaných povolání, musí počítat s tím, že budou muset přijmout řadu pohybových situací stejných, jako vykonávají praváci, a že je tomuto pravostrannému světu potřeba se přizpůsobit. To samozřejmě není nic nového, tak to bylo vždycky, jen se vznikem nových strojů a široké palety různých nástrojů a jejich rozšiřováním je toho za poslední dvě století prostě mnohonásobně více. A tak se to týká řady profesí od klavíristů, přes truhláře až po chirurgy. Dobrou zprávou pro leváky je to, že aniž si to uvědomují, od samého útlého dětství se přizpůsobují, aniž to tuší - uvědomují si to pak jen tehdy, když zjistí, že jim něco nejde. To je nutno se zastavit, zamyslet se a vymyslet postup jak na to. Levostranné pomůcky, nářadí, ale i pracovní postupy jsou někdy dobré, ale vytvářejí celoživotní závislost - pokud levák pak pro ruce pomůcky nemá, musí stejně postupovat cestou A, zdokonalit svou pravou ruku a přizpůsobit se.

začínáme rýsování

Hana | 27.01.2017

Dobrý den,
děkuji za možnost sdílet problematiku pohledu většinového pravorukého prostředí na menšinový jeho doplněk levoruký, bez něhož by lidstvo netvořilo normální hodnotný celek. Veliký dík patří týmu pana Vodičky. Díky jeho radám se prokousáváme temnem prvostupňového školství a čekají nás horší časy, protože na druhém stupni a třetím už nikdo neví.
Vidím to takto. Například, co se týče rýsování ve druté třídě základní školy: dejme paní učitelce pravačce do ruky tenkou klasickou tužku č.3, úzké třeba i neprůhledné pravítko, brýle, se kterýhi trochu hůř uvidí, protože se při tělocviku upatlaly a zadejme bod A a bod B. Trvejme na tom, že ZPRAVA DOLEVA tyto body propojí, ale musí je přesně protnout. Jak se říká, není nad osobní zkušenost. Pokud pravoruká paní učitelka bude k tomuto experimentu ochotná, klobou dolů. Stejný problém je opačné stínování při práci s tuší nebo inkoustovým perem. Kdo z kantorů praváků zkusil napsat něco levou rukou redisperem zleva doprava? Pokud měl stejné stínování, jako, když psal zleva doprava pravačkou, popřel tak fyzikální zákony a je hoden mého velkého obdivu. Praxe je k českým levákům po desetiletístále stejně netolerantní a slepá, leváctví je stigma, změnit to je sisyfovský úkol. Snad se někdy narodí levoruký "Sovák".

Re: začínáme rýsování

Ivo Vodička | 31.01.2017

Rýsování může být pro leváky vskutku problém - učitelé chtějí, aby se dodržoval postup při konstrukci plošných útvarů, ale i u prostorových. Vynášení hran krychle nebo kvádru odpovídá potřebám pravorukých, proto také celý obrázek ubíhá doprava, a ne doleva. Leváci jsou samozřejmě ve ztížené pozici, protože musí ostrou tužkou strkat ve směru od sebe, což je obtížné, a navíc se snadno ulomí špička tužky. Stínování písma a šrafování se levákům rodí pod rukama také jinak a má skutečně jiný směr - na druhé straně mi to často pomohlo u výtvarníků odhalit, kdo kreslí jakou rukou.
Někteří pedagogové pak doporučují, aby si malý levák zakoupil tzv. "pravítko pro leváky", na kterém ubíhá číselná osa obráceně - já osobně jsem zásadně proti, protože to působí komplikace v chápání časových os (v dějepise a jinde - časové přímky) i aritmetické operace mezi kladnými a zápornými čísly, které se často vysvětlují právě na číselníku, kde záporná čísla jsou vlevo a kladná vpravo. Myslím, že podstatnější je vysvětlit malému levákovi podstatu problému a využít jeho mnohem větší adaptability k řešení takovýchto problémů, než vytvářet dvojkolejnost pojetí a prostředí. Podobné je to třeba i s náramkovými hodinkami a nástěnnými hodinami "pro leváky" - malému, ale i velkému levákovi totiž vytvářejí dvojí prostředí, v kterém se pokaždé, když chce zjistit, kolik je hodin, musí soustředit, jestli hodiny jsou zrovna "pravé" nebo "levé". To běžný život hrozně zatěžuje, a proto je lepší se pohybovat v jednom totožném prostředí s praváky, i když to ze začátku může dělat problémy. Každá vědomě pěstovaná jinakost, která není životně nutná, nás nesbližuje, ale vyděluje, což je špatně.
Moc mě potěšila Vaše formulace: "Veliký dík patří týmu pana Vodičky", protože celý tenhle výzkum leváctví, psaní článků a provozování www dělám sám bez podpory jakýchkoliv institucí a jen s přízní těch, kteří mi fandí - jestliže to vypadá, že je to kolektivní dílo, tak mě to těší dvojnásob.

Pojď to přitlouct, je to "na levou"

Karla / 13,01,2017 | 13.01.2017

Jsem přeučená levačka, protože v době mého dětství (nar. 1936) se o psaní levou rukou vůbec ani neuvažovalo. Toto ale vneslo do mého života i výhody. Mohla jsem řadu věcí dělat bez problémů oběma rukama. Když jsem se vdala, můj manžel nemohl pochopit, že na chatě kladivo a jiné pracovní nástroje používám levou rukou. Ale když si zvykl, už mě každou chvíli volal: Pojď to přitlouct, je to "na levou". A tak celý žvot používám obě ruce tak, jak mi to vyhovuje. Ke psaní mohu jen podotknout, že jsem měla velké problémy s udržením správného sklonu písma. To se mi srovnalo, až když jsem se učila těsnopis a opačný sklon písma znamenal něco úplně jiného. Přeji levákům co nejméně potíží v životě. Věřím, že život leváka přináší i řadu úsměvných situací a všechny leváky srdečně zdravím.

výhoda leváctví

Mirek Udatný | 23.12.2016

Zdravím všechny leváky :-)
už přes půl století se potýkám také jako levák s nástrahami všedního dne. Je pravdou, že jako dítě školou povinné jsem tento hendikep (tehdy to tak vyznívalo, dnes však leváctví hendikepem v pravém slova smyslu není) vnímal daleko ostřeji a možná mě to i trochu traumatizovalo (hlavně výuka psaní a dalších rukodělných předmětů na prvním stupni ZŚ a přístup některých učitelů a dospělých vůbec). Dnes již vidím i některé výhody, přesně tak jak je psáno zde na stránkách. Trochu mě pouze mrzí to leváctví při hře na kytaru, protože jí používám jako pravák a ta pravá ruka je pro rytmiku a vybrnkávání pořád jaksi "levá". Zajímavé je ale například používání klasického jídelního příboru, kdy vidlička, jako dominující nástroj se drží v levé ruce (chudáci praváci). Tady máme jasnou převahu :-)
Jinak jedna zajímavost z nedalekého hradu Houska- je tam freska lukostřelce- prý jediné známé vyobrazení levorukého lukostřelce. Tak to jen v krátkosti jako příspěvek ode mně- přeji krásné Vánoce a vše nej v roce 2017 a pro Iva -také pozdrav od Ivety (občas se vidíme na hudebních podukcích).

Re: výhoda leváctví

Ivo Vodička | 31.01.2017

Děkuji za pozdrav a že také zdravím. ivo

převaha v rodině a psaní oběma...

Hana | 12.10.2016

Nikdy jsem moc nepřemýšlela o mojí levorukosti, ani dědičnosti...ale samozřejmě jsem občas udivovala praváky.., což mi dělalo dobře zvláště v období dospívání.... . Asi před 15 roky jsem absolvovala logopedický kurz, kde paní lektorka mimo jiné hovořila o levorukosti. Občas jsem s ní v duchu nesouhlasila, ale když pravila, že levorukost není dědičná, musela jsem se jí zeptat, co to tedy je, když : můj děda, moje mamka, moje sestra a moje tři děti - jsme všichni naprosto jasní leváci? Paní lektorku jsem tím lehce vykolejila... .
Patřím také mezi tzv.přecvičené leváky - (ač nar.v roce1960 a mamka učitelka...). Nepamatuji se, zda jsem vůbec levou začala psát, protože až do čtvrté třídy jsem psala pravou. Teprve tehdy jsme byli s rodiči v ped.psych.poradně, kde bylo řečeno, ať urychleně zase začnu psát levou - ( naštěstí to nenechalo žádné následky, myslím...). Ale brzy mne to přestalo bavit, protože pravá ruka v psaní už byla rychlejší. Nakonec- umím oběma, a občas se mi to i hodí....

učení šití

Kittanya | 26.06.2016

Taky mám jednu historku jakožto levák. Je ze studií na veterinární škole. Učili jsme se tam šít na prasečích nožičkách z jatek. Nejdřív mi jako levákovi chvíli trvalo se zorientovat, ale jak jsem pochopila princip, šlo to hladce. Dokonce jsem to pak vysvětlovala i spolužačce levačce a učila šít i spolužačky praváky, kterým to nešlo. Praváci uzlí na pravé straně a já jako levák jsem uzlila na levé straně. Levačku spolužačku jsem učila na stejné straně stolu a spolužáky praváky jsem učila s postavením na opačné straně stolu. Do známkování bylo všechno v pohodě, ale jakmile nás pan doktor hodnotil, dostala jsem s bídou za čtyři, přičemž ostatní spolužáci kromě levoruké spolužačky dostali známky jedničky. A to jenom kvůli tomu, že jsem uzlila na opačné straně. Snažila jsem se panu doktorovi vysvětlit, že su levák a opsala jsem mu odstavec z učebnice levou rukou. Známku mi opravil na dvě mínus s tím, že mám příliš dlouhé konce hedvábí na koncích uzlů (hedvábí bylo za dobou použitelnosti a třepilo se, kdybych jím šila na živém zvířeti a zkrátila bych ho tak, jak pan doktor chtěl, šití by se rozvázalo - pokud by se nerozpadlo úplně únavou materiálu). Bylo jen o pár milimetrů delší než jak pan doktor vyžadoval. Když to zjistila spolužačka levačka, vzala si novou nožičku, tu si otočila vzhůru nohama (tedy pašpárky nahoru místo dolů) a začala šít znovu. Pak jen nožičku podala doktorovi a ten oznámkoval za jedna. Byla jsem jediná ze skupiny, kdo dostal horší známku než jedničku. Pro dobrotu na žebrotu.

Re: učení šití

Ivo Vodička | 01.07.2016

Podobnou zkušenost z dětství mám i já - tak jako spousta dalších leváků, jsem odmalička rád kreslil, maloval a tvořil a myslím, že je to tak dodnes. Teprve když jsem se před deseti lety začal zabývat problematikou psaní leváků, rozkryla se mi taková, z dnešního pohledu drobná příhoda, která mě ale tehdy jako žáka asi tak osmé třídy ZŠ hodně zabolela: součástí tehdejší výuky výtvarné výchovy byla i kapitola nácviku psaní "hůlkovým písmem" tzv. redisperem namáčeným do tuše, což byla taková prvopříprava k technickým povoláním. Na čtverečkovanou čtvrtku z papírnictví jsme museli napsat podle vzoru celou abecedu a pak opsat nějaké texty. Mě to bavilo, práci jsem odvedl pečlivě - a dostal jsem trojku. Byla to pro mě ledová sprcha, moje nejhorší známka z výtvarky v životě a já jsem nevěděl proč. Když jsem se na to ptal, tahle moje oblíbená učitelka rozložila práce spolužáků, ukázala mi je a řekla, že jsem prostě a jasně nedodržel správnou úpravu, abych se na to podíval - pravda to byla, protože ten můj výkres, to moje psaní bylo nějak divné. Byl už ale skoro konec školního roku, jezdili jsme na kole k Ohři se koupat a na první třešně... Při zkoumání toho, jak leváci vlastně píší, se mi tahle příhoda po třiceti letech vybavila, protože jsem si uvědomil, že jako horní levák jsem psal z úplně jiného úhlu než praváci a že moje písmo tehdy bylo úplně jinak stínované, než jak předepisoval vzor. Pokud leváci, zejména horní, píší úzkým psacím prostředkem, pak není na písmu nic vidět, ale jestli píší něčím, co zanechává širší stopu, je to vidět hned. Paní učitelka na ZŠ to tehdy samozřejmě nevěděla a i dnes to ví jen málokterý učitel i na středních nebo vysokých školách, kde písmo přímo vyučují. Asi před třemi čtyřmi lety se mě vyptávala jedna moje studentka s tím, že její kamarád studuje pražskou Hollarovku a propadá z psaní uměleckého písma, i když jinak je dobrý student, a že neví, co má dělat, protože dělá co může, ale... Mně se vybavil příběh můj, problém jsem vysvětlil, poradil, odkázal na literaturu - jak to však dopadlo nevím, protože lidé se vyptávají, protože mají problém, ale když ho vyřeší, zapomenou a neuvědomují si, že jejich příběh i po desítkách let může být úspěšným návodem pro někoho jiného.

<< 1 | 2 | 3 | 4 >>

Přidat nový příspěvek