Diskusní téma: Co si o tom myslíte?

To vaše školství

Alexandr Pech | 18.03.2020



Nechci se vyjadřovat ke školství jako k celku, protože bych nejspíš postihl jen malé a zbytečné procento. Vhodnější je vyjádřit se ke stavu vzdělávání v Ústeckém kraji - z pozice studenta, tj. zcela zaujaté osoby.
Sám jste několikrát zmínil, že v našem kraji se 1) na vzdělaní klade menší důraz, za 2) vzdělanost společnosti je menší. Ústecký kraj vnímán jako zvláštní místo. Zvláštní ať už historicky, složením obyvatel (menšiny a etnika), mentalitou nebo součastností.
Je vůbec možné, aby v takovém prostředí, bylo školství a vzdělávání na úrovni ZŠ a SŠ efektivní? Určitě. Ale je potřeba mnohem více podpůrných opatření, vzdělávacích programů a hl. usilí kantorů a ostatních pedagogických pracovníků. Fakt je, že školy mají méňe prostředků a možností jak poskytnout studentům zajímavější podobu výuky (i co se týče mimoškolních/výukových aktivit). Situace s kantory a kvalifikovanýmk pracovníky je oproti jiným krajům také horší.
Z vlastní zkušenosti - v praxi to vypadá tak, že buďto se na nás vůbec nedostává řada, nebo jsme poslední. Na školách (jsou vyjímky, ty ale potvrzují pravidlo) je málo mimovýukových aktivit. Zatímco jidne jsou na SŠ bežné semináře cizých jazyků, technických předmětů nebo hodiny hudby, divadla, popř. literatury - u nás jsme rádi za znakovku a dramatickou výchovu.
Mám pocit, že na našich školách je více vyskytuje fenomén učitelů s 40- ti letou praxí, kteří mnohdy zpomalují efektivní výuku svou neflexibilní povahou. Velké téma je integrace studentů ze soc. slabšího prostředí či z etnik a minorit. Takový studenti také časro zpomalují efektivitu výuky a vzdělávání. Změny a pokrok se k nám dostávají - i díky kreativním kantorům, zlepšujícímu se zázemí škol aj.. I když progres je pomalejší než v ostatních regionech, doufám, že celková situace ve vzdělávání v Ústeckém kraji, se postupem času přestane stagnovat a zlepší se.

A protože jsem rád v opozici, chtěl bych reagovat na pár bodů, které mě zaujali v příspěcích mých spolužaček.

Přístup k studentovi, jako k indivitualitě je nemožný. Ať už z důvodu časového nátlaku nebo z důvodů jiných. Ve škole je individualita utlačena ve prospěch kolektivu. To ale není novinka. Otázkou je, zda-li je to správně.
Názory nás všech na školství jako na celek jsou (samozřejmě) ovlivněny našimi předešlými zkušenostmi, tj. zkušenostmi ze ZŠ a SŠ. Jelikož tyto názory pramení z zcela subjektivních pocitů a zkušeností, jsou povětšinou zkreslené. Stejně jako je zkreslené o škole jako o celku tvrdit, že je to místo ,,podprůměrné, kde mi není umožněno růst’’. Otázkou je, v jakých směrech chce člověk ,,růst”. Kde jinde (mimo zájmových aktivit), než právě ve škole mám možnost růst jak po stránce vědomostní, tak po stránce osobnostní. Diskutabilní je jak a v jakém množství. Každá škola (ano, dokonce i ta naše) nabízí možnosti jak dosáhnout urč. progresu v činnostech, kterým se chci později věnovat. Je ale třeba si k nim najít cestu - to, že si ji nenajdu, není problém školy nebo školství.
Zde máme další otázku. Měla by škola studentovi tyhle možnosti ,,strkat pod nos’’, nebo by student měl být ambiciozní a z vlastní iniciativy podněcovat to, aby se takové možnosti k ,,růstu’’ v urč. oboru na jeho škole objevily?
Pravdou zůstává, že v Ústeckém kraji na tom v tomto ohledu jsou ZŠ a SŠ pozadu. Přitom u SŠ berme v potaz více faktorů (zaměření atd.). Asi nemusím zmiňovat, že v ČR je spoustu dobrých škol a kreativních kantorů, kteří vytvářejí možnosti a zlepšují podmínky pro jakýkoliv druh osobního růstu.

Jestli jsem před přečtením Vašeho článku nechtěl pracovat ve školství, tak po jeho přečtení v něm nechci pracovat vůbec, nb. v tom ústeckém. Z pozice pedagoga to totiž vypadá na jednu katastrofu za druhou. Zvlášť v kraji, který je zcela specifický, v kraji, kde má přednost průmysl a výroba, a v kraji, kde se na vzdělanost klade nižší důraz než jinde.




Re: To vaše školství

A. Pech | 18.03.2020

Psáno ve tři hodiny ráno - vnímám*, kvalifikovanými*, často*, body zaujaly*

Re: Re: To vaše školství

A. Pech | 19.03.2020

a další - Takoví studenti*, se více vyskytuje*

školství

Viktorie Hájková | 16.03.2020

Při čtení vašeho článku mě napadala spousta myšlenek a hlavně otázek. Otázky k určitým bodům se týkaly především jeho příčin než např. řešením.
Jako první mě překvapilo, že úroveň znalostí klesla až o třetinu, což je podle mě opravdu hodně vzhledem k tomu, že se často očekává, že znalosti lidí budou s dobou růst - s čím souvisí i fakt, který zmiňujete, že mnohem víc lidí dnes dosáhne vzdělání s maturitní zkouškou i toho vysokoškolského. Zároveň je v dnešní době studentů víc a mají i více možností. Studium se průměrně prodloužilo, do školství se dává víc peněz a je potřeba i víc pracovníků. I přesto se úroveň znalostí tolik snížila/snižuje, což je zarážející. Možná za to může pohodlnost, na kterou jsme si v této době zvykli. Vzdělání se také bere mnohem víc jako samozřejmost a přibývá lidí, kteří studují obory s maturitní zkouškou jen proto, že by pro ně studium na odborném učilišti byla “ostuda”. Rodiče neustále brání své děti a žáci neuznávají autoritu učitelů, kteří se jen snaží, aby je něco naučili nebo něčemu porozuměli. Váš článek ve mě také zanechal pocit toho, že učitelé s touto situací příliš udělat nemohou a jsou v tomto případě bezmocní. Neustále jsou například nuceni látku opakovat a vracet se k ní. Díky tomu, v jaké situaci učitelé dnes jsou, se mi zdá, že míň a míň vystudovaných pedagogů chce učit (především učit na ZŠ a SŠ) a raději by se svému oboru chtěli věnovat jinak, například soukromé lekce či doučování apod.

Škola je často prezentována jako místo, kam má žák/student chodit rád - pro zábavu, kterou tam v danou chvíli zažívá. Což nejspíš pravda není a rád by tam měl chodit především pro znalosti a možnosti, jak je získat, které mu poskytuje a později je využije.

Ohledně toho, že teď ve školách pracují převážně učitelé, kteří ještě zažili školství v té “starší podobě”, a proto se neustále předhazuje téma toho, jak to fungovalo dřív... tyto učitelé postupně a brzy v této době z práce už odchází a myslím si, že se přestane připomínat, že to dřív pravděpodobně fungovalo v mnoha ohledech lépe. Otázkou je, jestli je to dobře. Abychom si všichni zvykli na to, že toho víme míň a každá generace je postupem času jen hloupější (i přes množství dohromady obdržených titulů), je totiž špatně.

To naše školství...

Nikol Zelená | 16.03.2020

Bylo pro mě těžké vybrat si bod, o kterém chci psát, ale nejvíce mne k výběru pobídla první myšlenka ve změnách roku 2000. Uvádíte, že dochází ke změně okruhu pojmů ve školství – jsou nahrazovány jinými, jako „dětem se ve škole musí líbit“. Je to myšlenka, o které jste i krátce mluvil v jedné z našich hodin a v článku ji rozvádíte rovněž – že škola nemá být zábava.

Nějakou chvíli jsem nad tím přemýšlela a upřímně si nemyslím, že škola by měla být zábavné místo, kde se učíme a rosteme jakožto jedinci. Nejsem profesionál co se vzdělávání týče, ale zdá se mi, že význam školy je pouze udělat z mladých lidí produktivní členy lidské společnosti. „Zábava“ je spíše dodatečná myšlenka, která má zajistit zapojení studentů do vzdělávacího procesu navzdory tomu, že jsou určitým způsobem donuceni být jeho součástí. Tato forma nátlaku je pochopitelně pro společnost důležitá, neboť společnost potřebuje do budoucna poslušné pracovníky s alespoň minimální kombinací schopností a všeobecných znalostí, nicméně pro mladého člověka není zdaleka tak podstatná. Domnívám se, že jakýkoliv názor, že tradiční školy jsou nutností pro mladého člověka, je pochybný, pokud ne přímo směšný.

Z biologického hlediska lidského vývoje je současné školství jednou z nejhorších věcí, kterou můžeme mladému člověku „podstrčit“. Aby mi v mysli vyvstala podobná domněnka, byť pro někoho může být velice subjektivní, stačí mi otevřít sešit pedagogiky na samotném začátku a připomenout si Maslowovu pyramidu lidských potřeb. Faktory, které mi do mého tvrzení nahrávají, zahrnují:

- odepření pohybu v případě potřeby

- povinnost – místo toho, aby to bylo založeno na přirozeném chtíči a zájmu – učit se nové věci

- povinnost vystavit se potencionálnímu nebezpečí (zejména v případech šikany), což přímo poškozuje náš biologický a psychologický pud vyhledávat bezpečné prostředí

- odepření lásky, jistoty a pocitu přijetí, což je (doufejme) automatické v rodinném prostředí, a což není zaručené, že lze zajistit v místnosti plné desítek studentů

- možné odepření úcty od vrstevníků, pokud se nepřikloníme k názorům nejoblíbenějších skupinek či jedinců

- nemožnost nalezení opory ve většině kantorů a vybudování si důvěrněho vztahu, když spousta z nich si sotva pamatuje vaše jméno – učitelé v drtivé většině případů působí, že si jdou hodinu pouze odučit a studenty vnímají jen jako kusy masa

- odepření seberealizace díky špatně zajetým kolejím ve školství: Excelovala jsi v češtině? No a co. Mohla jsi excelovat v mnoha dalších věcech, které by tě možná zajímaly více, kdybys na ně měla více času. Ale nemáš, a teď se musíš přesunout do další učebny na hodinu chemie, která tě nebaví, nejsi v ní dobrá, a v budoucím povolání ji nevyužiješ.

Tímto způsobem bych mohla pokračovat a možná ukázat způsoby, kterými školství odepírá studentům jejich potřeby místo toho, aby je podporovalo. Škola existuje, aby sloužila společnosti, ne studentům, kteří ji navštěvují. Rozvíjet zvyk na tvrdou práci vyžaduje příležitosti trénovat. A pokud se dělají věci zábavně, nemáte možnost trénovat. Proto také fráze „Nejdřív práce, potom zábava“. Škola zkrátka není místem, kde jakožto jedinec můžete volně růst. Je to podprůměrné místo, kde se učíte a pokud je to někdy zábavné, je to jen kombinace náhody a snahy lidí, kteří chtějí, abyste se více zapojili a v budoucnu jim možná lépe posloužili. Nejsmutnějším počinkem tohoto režimu je, že pokud se kantor snaží změnit tento systém a chce přinést něco nového do výchovy a vzdělávání žáků, nedočká se mnohdy podpory svých kolegů a vedení, jelikož vybočuje ustálené normě.

Pokud ale škola a samotný vzdělávací systém má být doopravdy takový, má vůbec nějaký smysl se učit například pedagogiku, potažmo chodit na pedagogické lyceum? Má smysl učit se o tom, že pedagog má dítě vychovávat v, cituji, „všestranně a harmonicky rozvinutou osobnost“? Má smysl probírat ve výuce, že pozornost je i poúmyslná, a že pokud dítě doopravdy namotivujeme, dovedeme ho ke skvělým výsledkům? Protože pokud to smysl nemá, mohla bych svůj sešit hodit do koše. A mohla bych tam hodit celé školství.

Ale polemizovat o takovýchto věcech v omezeném množtví znaků nelze, zbytečně se skáče od tématu k tématu a celý text tak působí nesourodě. Je to bohužel jen shluk mých myšlenek k tomuto obšírnému tématu a mnohdy jsou vytržené z kontextu tak, jak mi přicházely na mysl. V mnoha věcech však s vámi souhlasím, zejména co se týče vyhoření učitelů a toho, jak jsou vnímáni ostatními lidmi. Rodiče trpící protekcionismem a žáci, zejména svým přístupem k výuce a záškoláctvím, jim práci nezlehčují. Povolání učitelů je těžší než se na pohled zdá a nemají za to dostatečný kredit.

To naše školství...

Magdalena Kopičková | 16.03.2020

Na základě přečtení Vašeho příspěvku se pokusím srozumitelně reagovat a zároveň si položit pár otázek, které mi během čtení přišly na mysl.

Na prvním místě stojí moje odpověď na Vaši vznesenou otázku v úvodním odstavci, co očekávají jednotliví aktéři od školství. Na to mohu reagovat pouze z pozice studentky, která je ve školním procesu již dvanáctým rokem. Když jsem v září roku 2008 nastupovala do první třídy, tak jsem šla s očekáváním, že si budu ve škole hrát. Tuto úsměvnou informaci jsem se dozvěděla o pár let později, kdy se mi do rukou dostal výtisk školního časopisu, kde byl s námi-prvňáky vedený rozhovor. Mé naivní očekávání bylo samozřejmě mylné. V té době jsem nemohla tušit, že další roky budu trávit tím, že se budu učit nazpaměť mnohdy nesmyslné informace a že prostoru pro rozvíjení dalších schopností nebude mnoho. A jak správně rozeznávat co je a co není podstatné, už raději nezbyl čas. V dnešní době se můžeme pyšnit tím, že máme tak dlouho očekávanou svobodu a demokracii, ale skutečností zůstává, že české školství je mnohdy chmurné jako za minulého režimu. A není se čemu divit, když mnoha učitelům stále koluje normalizační krev v žilách. Mé očekávání, že budu brána jako individuální osobnost, a ne jako ta „dvojkařka“ a „trojkařka“, která není schopna se učit vše nazpaměť, bylo bohužel také nesprávné. To, že nejsem ochotna se podřídit školnímu systému učit se vše slovo od slova, trávit nad učením spoustu hodin denně jen proto, abych měla cejch té pilné studentky a jedničkářky, tak jsem pasována do pozice líné studentky. Třeba se jednou dočkám a dostanu zpětnou vazbu od kantorů jiným způsobem než to, jakou jsem dostala známku a tím pádem jaký jsem nejspíš člověk. Jsem si vědoma toho, že je pro mnohé pedagogy obtížné opustit pro ně oblíbené hodnocení formou známek, když ani oni nemají pořádnou zpětnou vazbu. Tím myslím i tu pozitivní. Od koho se dozvědí, jak dobře či špatně vykonávají svojí práci? Prostřednictvím konfrontace s rodiči, kteří jednají mnohdy v afektu, nebo z inspekční zprávy, která nemusí být vždy postavena na základě obvyklé hodiny, protože jsme se již mnohokrát přesvědčili, jak jsou učitelé skvělí herci. A jak na ně pohlíží jejich studenti? Podle všeobecných měřítek by měl být „správný“ žák maximálně soustředěný na výklad vyučujícího a nám žákům nezbývá nic jiného než se tomu podřídit. Přestože může být výklad sebevíc nudný a nezajímavý, tak se to dotyčný vyučující zpravidla nikdy nedozví a možná ani nechce dozvědět.

Co se týče omlouvání žáků ve škole, respektive že zodpovědnost byla přenesena z lékařů na rodiče, tak se ztotožňuji s Vaším názorem, že to má neblahý dopad na výuku. Přesto si myslím, že spíše záleží na charakteru rodičů a jejich zájmu, aby dítě řádně studovalo.

Souhlasím s Vaší tezí, že byla devadesátá léta značně chaotická, ale byla tu zajisté určitá naděje, že se věci dají do pohybu lepším směrem. Důsledkem je i Vaše zmíněná nezodpovědnost žáků, což si myslím, že spíše odráží, z jakého rodinného prostředí dítě pochází.

Dále mě upoutala Vaše otázka týkající se poklesu zájmu žáků o studium na pedagogických fakultách. Myslím, že mnoho studentů si je vědomo náročnosti učitelského povolání a také mínění české veřejnosti o kvalitě zdejšího vzdělávání, které není valné. Osobně mě příliš neláká profese učitele, protože stále kolem sebe vidím, že individuální profesní růst a účast ve vzdělávacích aktivitách nejsou podporovány, jak by měly. A vím, že bych v těchto podmínkách nedokázala pracovat a nebyla tak spokojená. Věřím, že se teď pro budoucí pedagogy blýská na lepší časy a že budou za svoji práci řádně finančně ohodnoceni, když bylo doposud české školství značně podfinancováno.

Přes všechny mé výtky na české školství a pedagogy si mnoha učitelů velmi vážím a věřím, že jich je mnoho osvícených a ochotných měnit malými krůčky kvalitu a efektivnost českého vzdělávání.

Přidat nový příspěvek