Achil

Seděl jsem na lavičce v parku, kde se scházíme s klukama, ale nikdo tu ještě nebyl, a tak jsem zaklonil hlavu a díval se nahoru do stromů, abych si zkrátil to čekání. Stromy z parku jsem vždycky miloval a možná mi i trochu naháněly hrůzu, i když jsem to nikomu nemohl říkat, protože by se mi všichni smáli, že jsem se zbláznil. Když jsem se opřel o strom a přiložil tvář na rozpukanou kůru, úplně zřetelně jsem cítil tu sílu, která z nich vyzařovala, ten pohyb, kterým proudila míza nahoru do koruny a pak zase dolů, a ani jsem se nedivil pralesním Indiánům, že když chtějí nějaký strom porazit, omlouvají se za jeho zmařený život lesním duchům, jak jsem se dočetl v jedný knížce. A ze všech stromů mám nejraději kaštany, jsou nejkrásnější a nejdůstojnější, a tak pro ty jejich listy, který připomínají lidskou dlaň i s prsty, je mám ze všech stromů nejraději.

Když jsme byli ještě úplně malí, vzali jsme se za ruce, obestoupili jsme ten největší strom v okolí a přitiskli jsme se k němu, abysme ho ve třech či čtyřech objali dokola, a drželi jsme se jen za konečky prstů, aby nás bylo co nejmíň. A nikdo si ani neumí představit, jak nám bylo líto, že za jedné veliké bouřky spadl ten největší kaštan a že ležel přes cesty napříč a připadal nám takový mnohem mnohem menší, než se zdál předtím, když jsme ještě zakláněli hlavu a mohli se dívat do jeho koruny. Vdechovali jsme vlhkou práchnivinu, která se z něj vyvalila, šťourali jsme se v ní a vytahovali tlusté bílé larvy, z kterých by se byli mohli stát brouci nebo motýli. Několik dní jsme sedávali na jeho kmeni, a jak se do kmene opíralo slunko, nechávali jsme se kolíbat zvláštní kořeněnou vůní, která z něj vycházela. Jednou ho rozřezali a odvezli bůhvíkam, a nám nezbylo nic, jen dutý pařez na zemi, velký jak kolo od vozu, a v nose ta nezapomenutelná kořenitá vůně.

Na podzim s Jardou a s klukama sbíráme spadlý kaštany, aby lesní zvěř měla v zimě něco do krmelce, ale mě to moc nebaví, a tak šplhám až do posledních větví těch obrovitých stromů. S rukama odřenýma od kůry si chvíli poposedávám, užívám si výšky, snažím si zapamatovat všechny komíny a střechy, co se vznášejí nad městem, a potom hádám, ke kterým domům asi patří. Nechávám se houpat větrem jak plavčík v stožárovém koši, jsem tu sám a je mi tu dobře. Kluci dole sbírají kaštany, a protože se po hladkých větvích bojí, zbyde to setřásání na mně, ale dlouho mě tu lelkovat nenechají a hned křičí, abych už začal, že na zemi už nic neleží. Větev po větvi pak slézám dolů, podupávám a poskakuju na nich, setřásám kaštany, poslouchám, jak propadávají skrz listy, a přemýšlím, co mne ponouká, abych se vědomě pustil a žuchnul dolů jako ty kaštany.

A ze všech stromů mám nejraději kaštany, jsou nejkrásnější a nejdůstojnější, a tak pro ty jejich listy, který připomínají lidskou dlaň i s prsty, je mám ze všech stromů nejraději.

»Kobra, ty vole, s tebou je dneska zábava jak v márnici,« zařval mi někdo do ucha. Píchlo mě to až u srdce, ale omámený vzpomínkama jsem procital pomalu. Otočil jsem se – vedle mě seděl Achil a zvědavě si mě prohlížel. Bylo mi hloupě, že jsem si vůbec nevšimnul, že přišel, a zároveň mě mrzelo, že celou tu dobu nic neříkal a určitě mě pozoroval, když jsem o tom nevěděl. Podíval jsem se na něj vyčítavě, abych mu naznačil, že takovou věc mi už příště nemá dělat. A protože jsem ani nevěděl, jak bych vysvětlil, o čem jsem tu celou dobu přemýšlel, hned jsem si postěžoval: »Tobě se to říká, ty to máš dobrý, ty aspoň dostaneš k Vánocům to kolo s přehazovačkou, jak ti to slíbili vaši.«

Řekl jsem to smutně, aby si Achil uvědomil, že je na tom mnohem líp než já, zatímco já jsem nešťastnej z toho, že mě rodiče nechápou.

»Jo, to naši slíbili, jenže to kolo je po bráchovi.«

»Fakt?« divil jsem se upřímně a musím se přiznat, že mě to i trochu potěšilo. Nikdo to nemá na tomhle světě jednoduchý, ani Achil, a utvrdilo mě to v tom, že ve spoustě věcí se rodiče podobají jak vejce vejci.

»No dobře,« připustil jsem, »ale ty dostaneš aspoň kolo po bráchovi, ale mně naši nechtěj dát k Vánocům ani takový ty blbý péra na posilování!«

Chvíli jsme seděli tiše a trápili se tím, jaký máme rodiče a jakej máme tím pádem těžkej život. Achil se několikrát zavrtěl, nadechnul se, jako kdyby chtěl něco říct, pak zase ten vzduch pomalu vypustil, udělal to ještě několikrát a já poznal, že něco přijde, ale zatím neví, jak na to. Taky to má těžký, pomyslel jsem si, a bylo mi líto, že jsem byl předtím na něj zlý.

»Já už takový péra mám,« vypravil ze sebe konečně Achil a bylo vidět, že se mu ulevilo.                                                                              

»Vážně?« podivil jsem se, protože o tom se předtím nikdy nezmínil, a s radostí jsem si uvědomil, že mít dobrý kamarády je prostě bezva. »Že bys mi je moh na chvíli půjčit?« zaprosil jsem a doufal jsem, že je nebude chtít hned tak brzy vrátit.

»No já nevím, ty péra jsou po bráchovi a já s nima taky cvičím,« tvářil se rozpačitě, jako kdyby už litoval, že se mi o nich zmínil. »Ve sklepě, aby se mi brácha nesmál,« dodal ještě a uhnul mi pohledem, zato zacinkal svejma klíčema, který celou tu dobu držel v ruce. Překvapeně jsem se na něj podíval, Achil je jako nitka, o svalech se nedá vůbec mluvit a přitom říká, že s pérama posiluje! Asi to dělá blbě, usoudil jsem, a už jsem neměl výčitky, že Achil teď bude muset to svý posilování na chvíli přerušit, protože to stejně i tak nebude vidět. V domě na náměstí, kde bydlí Achil, bývalo kdysi vojenský velitelství. Do prostornýho dvora se z náměstí projde vysokým klenutým průjezdem a z něj i stoupat širokým schodištěm do patra, ale z průjezdu vedou také schody do sklepů. Za těžkými, bytelnými dveřmi, z kterých vykukují hlavy šroubů, je ticho, tma a plesnivina. Klenutá chodba se prudce zalomí a pokračuje strmými schody někam až dolů, hluboko do tmy, jako kdyby se šlo do nitra pyramidy. A kdo po nich sestupuje a říká, že nemá strach a není mu úzko, až se v člověku všechno svírá, ten lže, jako když tiskne. A to je důvod, proč i mě Achil povzbuzoval, abych se ničeho nebál, že se mám jednou rukou opírat o zeď, i když ji budu mít celou bílou, a dával pozor na ty prudký schody. »Kobrouši, neboj se! Hlavně se mě drž jako klíště, abys někde nezabloudil a bídně tu nezhynul!« radí Achil a kličkuje chodbama a já si snažím zapamatovat čísla na plechových tabulkách nade dveřmi sklepů. »No jo, pořád,« bručím, aby to nevypadalo, ale oči mám na šťopkách, abych našel cestu zpátky, kdybych se tu náhodou ztratil. Achil mě po cestě pořád poučuje, rachotí klíčema a dupe, až se to rozléhá, a  já určitě vím, že to dělá proto, aby se taky nebál, přestože je tu domácí.

***

Říká se, že Terezín stojí na pilotech, a kdo tomu nerozumí a myslí si, že to jsou piloti od letectva, ten je vedle jak ta jedle. Tohle jsou totiž piloty, a to je veliký rozdíl, protože to jsou silný kůly z dubovýho dřeva zatlučený do země, aby se město nepotopilo v mokřadech, na kterých bylo postavený. A mezi terezínskejma klukama se odnepaměti šušká, že od těch dob vedou pod kostelem a pod celým náměstím tajný chodby, ale ty že jsou už dneska dávno zazděný, aby tam nikdo nemohl. O tom, co je v nich, se vedou dlouhý debaty a většinou nakonec zvítězí názor, že tam za války Němci ukryli zlato lidí, který tu byli v městě zavřený. Několikrát jsme kvůli tomu zorganizovali průzkumnou výpravu a zkoušeli jsme, jestli se někde ve sklepech neozve takový ten zvuk, který signalizuje zazděný místo. Když se poklepe kladívkem na zeď a zní to dutě, je tu naděje, že tam je nějaký tajný vchod, jako je to v napínavejch knížkách. Ale přestože jsme se moc snažili a důkladně to vzali podle plánku, který jsme si nakreslili, stejně jsme nikde nic neobjevili. Prostě kde nic tu nic a z pátrání jsme si přinesli akorát pavučiny ve vlasech a omítku v botách, která se nám při tom průzkumu vysypala na nohy. A i když jsme nebyli úspěšný, udělali jsme dobře, že jsme se na vlastní kůži přesvědčili, jak to vlastně chodí, protože dnes už víme, že v některých věcech ani velký kluci pravdu nemají.

Se staženým hrdlem jsme s Achilem procházeli chodbama kolem řady dveří s železným kovaním, ke kterým už nikdo v domě dávno nemá klíč. Věčně jsme někam zahýbali, až jsem úplně ztratil představu, kde jsme, i když jsem tu nebyl poprvé. Brrr, tady bych se tedy opravdu nechtěl ztratit, blesklo mi hlavou, ale nechal jsem si to radši pro sebe. Achil se u jedněch dveří zastavil, chvíli se šťoural ve visacím zámku, a když zámek konečně cvaknul, zapřel se do dveří a dveře se s vrzáním a skřípěním otevřely. Všude byla tma, jen vysoko pod stropem světélkovalo okénko. Zdi tady jsou silný na dva metry jak na hradě, a tak z konce toho tunelu, který prochází tou mohutnou zdí, sem dolů dopadá jen několik štráfků světla. Nakoukli jsme dovnitř, a když jsme nic špatnýho neviděli, překročili jsme práh. Stejně jako vždycky, když jsme sem pro něco šli, nás nejdřív přitáhly nápisy a sloupky neznámých jmen napsaných křídou na vnitřní straně dveří. V přítmí jsme po nich jezdili prstem a snažili se je rozluštit, potichu jsme hláskovali slabiky a skládali je do celých slov. A když jsme se dopracovali na konec řádku, sáhli jsme si na kamenný trámec nade dveřmi a vzali jsme si křídy, který jsme si už dávno kvůli tomu přinesli ze školy. Pečlivě a s vážností jsme obtahovali – 

 

 

 

 

A když se nám ztupila křída, obrousili jsme ji o zem, aby byla zase pěkně ostrá a jela dobře po prknech dveří –

 

 

 

 

 

»Víš, Kobra, to jsou jména lidí, co tady ve sklepě byli zavřený,« špitnul Achil s vážnou tváří a tichým hlasem mi vysvětloval, jak to tady za války chodilo a odkud to ví. Poslouchal jsem napjatě, i když jsem to slyšel už kolikrát, a když jsem si všechnu tu hrůzu představil, padla na mě ještě větší tíseň než předtím a roztřásl jsem se zimou. Achil si odkašlal, začal šmejdit po sklepě, přehazoval nějaký papírový krabice sem a tam a já jsem si zatím na dveřích a na zárubních kolem nich prohlížel další jména, obrázky a nápisy. Litoval jsem, že ničemu nerozumím a neumím nic rozluštit, protože byly psaný takovými rozevlátými pavoučky, kterým se říká hebrejský písmo. A nejvíc mi bylo smutno z toho, že tihle lidé, kteří to psali, už dávno nežijí, a že tady po sklepech i půdách čekali, až je odvezou na poslední cestu do Osvětimi. Bylo mi smutno proto, že jich bylo moc a moc a že zpátky se už nikdy nevrátili, i když by byli bývali mohli žít, kdyby na sebe lidé nebyli tak zlí.

»Kobra, pojď, něco ti ukážu…,« vyrušil mě z úvah Achil, který odněkud vytáhl ty svý péra na posilování paží, hrudníku a zbytku celého těla. Rozkročil se přede mnou jako Samson, prsty sevřel držátka na obou koncích, rozpažil ruce a opřel si ty péra o hruď. Zatajil jsem dech a čekal jsem, kdy už je konečně natáhne, abych viděl, o kolik je musím napnout víc, až budeme porovnávat, jak hodně jsem zesílil.

»Tak tady jsou!« řekl pyšně Achil, vítězoslavně mu zablesklo v očích a mně přišlo, že je nejspíš rád, že ty péra v tom nepořádku vůbec našel.

Když jsem je přejel očima, byl jsem tak trochu zklamanej. Nebyla to krásná, ladná a jiskřivá chromovaná ocel, s kterou se chce porvat každý pořádný chlap, ale matný, špinavý a rezavý šrot. No co se dá dělat, řekl jsem si a vzal jsem mu je z rukou. Rozkročil jsem se jako on a zabral, abych je natáhnul. Jenže byl jsem tak úspěšnej, jako kdybych chtěl udělat z ocelový trubky brčko na pití limonády. Nadechl jsem se jako Tarzan a zkusil to ještě jednou, potom ještě jednou a ještě jednou, a pak jsem už nemoh, i když jsem se hodně moc snažil. Achil mě celou dobu jen pozoroval a nic neříkal. Na na obou dlaních mi zůstala špína a šupinky červený barvy, který se oloupaly z rozpraskaných držátek. Panečku, to je dřina, pomyslil jsem si, ale radši jsem neřekl nic.

»Chytni to na tomhle konci!« poručil jsem Achilovi a vrazil mu jedno držátko a svoje sevřel oběma rukama. Oba jsme se zapřeli o kamennou podlahu a se supěním jsme zatáhli. Malinko se to pohnulo a k zemi se začala snášet rez. Zatáhli jsme znovu, ještě jednou jsme mocně zafuněli a péra se natáhla o něco víc než před tím a zase se z nich sesypal tmavý obláček. V ten okamžik nás ale ta kovová potvora vrhla zpátky proti sobě, až jsme se s heknutím srazili. Mrknul jsem po Achilovi, a když jsem zachytil jeho pohled, zamračil jsem se. Achil sklopil oči a jenom šeptl: »No já je už nějakou dobu nepoužíval, a tak jsou celý ztuhlý. Musíš je trochu rozhejbat, ale když ti to, Kobra, nepůjde, můžeš z nich nějaký to péro sundat, aby to bylo snazší.«

»To určitě,« odvětil jsem, nadzdvihnul jsem teplákovou bundu a obtočil jsem si je kolem pasu, aby ani náhodou nikdo neviděl, co nesu domů.

Cestou jsem držel ruce pěkně připažený k tělu a šel jsem vzpřímeně, aby se mi ten posilovač svalů nikde pod bundou neboulil, nebo dokonce nevypadl. Nestál jsem o to, abych někomu musel něco vysvětlovat. Ve sklepě, kde máme nářadí, plechovky s barvama a taky kompoty, jsem našel drátěný kartáč a odřel jsem ty péra na kost, aby byly pružnější a dobře chodily, a červenou barvou natřel držátka. Nakonec jsem z vnitřní strany dveří natloukl hřebík a opatrně je tam pověsil, aby se barva nerozmazala. Tak, dneska toho bylo už dost, řekl jsem si, zítra je taky den. Zavřel jsem dveře, zamknul zámek a klíčky si nechal u sebe, aby sem náhodou nikoho nenapadlo jít.

*

»Tak co, Kobra, cvičils, cvičils?« vypálil na mě Achil jen tak mezi řečí, když jsme šli ráno do školy, a oči mu jen hrály.

»To je jasný, cos myslel?« odsekl jsem a dál jsem to nechtěl moc rozvádět, neboť jsem se bál, že by to ostatní mohli slyšet a hned by se moc vyptávali, a já jsem chtěl, aby to zjistili teprve tehdy, až budu mít postavu jako Herkules. Ráno, než jsem šel do školy, jsem se totiž zaběhnul podívat do sklepa, jestli už uschly ty červený ručičky, kterejma se ty péra natahujou, a když jsem zjistil, že barva pěkně drží a nezůstává mi na rukou, neodolal jsem pokušení si to konečně zkusit. Z tašky jsem vyndal plán cvičení, který jsem si vypracoval večer místo domácího úkolu z matiky a připíchnul jsem ho na vnitřní stranu dveří vedle těch pér, abych na něj vždycky viděl. Chvilku jsem si vyčítal, že si tímhle ranním cvičením celej rozpis naruším, ale pak jsem usoudil, že budu ve formě aspoň o něco dřív, než jsem plánoval. Kouknul jsem se do chodby mezi sklepy, jestli tam někdo není, aby mě nikdo zbytečně neokukoval. Rozkročil jsem se a vší silou zatáhl – a nic. Sundal jsem jedno péro, protože si ho tam přece můžu navlíknout vždyck zase zpátky, když budu chtít. Kouknul jsem zase do chodby a zatáhnul za zbývající čtyři péra – nic. Sundal jsem další péro, protože stejně nechci lámat všechny rekordy najednou. Do chodby jsem se už nekoukal, protože se blížil čas, kdy chodíme s klukama do školy. Nadechl jsem se a zase nic. Vyvlík jsem z kroužků další péro, a ty zbývající dvě se malinko poddaly. Kouknul jsem na hodinky, všechno to hodil na zem za dveře, rychle zamknul, klíčky strčil do kapsy a honem jsem běžel, aby mi kluci neutekli a abych od někoho stihnul opsat ten úkol z matiky.

»Tak jsem slyšela, že jsi začal cvičit, abys měl pořádný svaly,« nadhodila najednou Bartoška, když končila poslední hodina, a řekla to takovým měkkým hlasem jak televizní hlasatelka. A když jsem na to nic neřekl, protože mě zaskočila tím, že to ví, po chvilce pokračovala: »To kvůli mně, že jo?«

Podíval jsem se na ni, jí se rozzářily oči, ale na odpověď nečekala.

»Jsi první kluk, kterej pro mě něco takovýho udělal,« řekla až možná příliš nahlas, protože některý holky se otočily a koukaly po nás.

»Jsi prostě bezva,« dodala zasněně a naklonila se ke mně, až mě její vlasy zašimraly na krku, a dala mi pusu a bylo jí jedno, že jsem na to ani nestačil nic říct a že to učitelka i ostatní holky zase mohly vidět. Jupííííí, jupííííí! Bartoška! Budem spolu chodit! Jupííí, jupííí! Po celým těle se mi najednou rozlilo takový příjemný teplo, jako když člověk v létě leží u řeky a pere do něj slunce a zdálky je cítit čerstvou trávu a kdy je modrá obloha a čas vůbec nespěchá. Jenže teď jsem se nemoh dočkat, až skončí hodina. Pak jsme se pozdravili a já jsem běžel do šatny pro věci rovnou přes dva schody, abych byl na Bartošku včas nachystanej před školou, a těšil jsem se, že půjdeme domů sami a začneme tak spolu víc kamarádit. Když už všichni odešli a mě to čekání venku přestávalo bavit, ve dveřích se konečně objevila Bartoška a za ruku za sebou táhla nějakýho velkýho kluka. Před školou se zastavila a ovinula se kolem něj. Zaklonila hlavu, až se jí po ramenou rozutekly vlasy, a zamilovaně se na něj nahoru dívala. A pak si všimla mě, jak tam stojím na kraji chodníku a dívám se na ně. Usmála se, pokrčila nos, a aby to neviděl, ukázala na něj a za jeho zády zvedla palec nahoru, jako to dělají piloti, když sestřelí nějakej bombarďák nebo stíhačku. A udělala to nejspíš proto, abych věděl, že přestože se o tomhle průsvitným klukovi s dlouhýma holčičíma prstama ví, že se s nikým nekamarádí, neboť je něco jako houslista nebo klavírista, je prostě stejně bezva jako já.

Holky jsou divný a je to s nima vždycky jinak, než si člověk myslí.

***