Terezín - povídková kniha "Kam se kutálejí kaštany"

Na začátku devadesátých let mě přemlouval můj dlouholetý kamarád Jarda Smilek k tomu, abych jako češtinář napsal něco o tom, jak jsme vyrůstali v Terezíně a co jsme přitom zažili. Vždycky jsem se tomu usmíval a odbýval jsem ho s tím, že mám spoustu jiných, a hlavně časově náročných aktivit - a byla to pravda. Hrál jsem v té době v Áda Siegl bandu, swingovém orchestru v Ústí nad Labem, tvořil jsem knižní objekty a psal všechno možné, pořádal výstavy, navíc jsme rozjížděli soukromou školu. Jenže semínko bylo zaseto, a když jsem se dozvěděl, že budu tátou, bylo mi jasné, že z mých dosavadních aktivit zbudou jen trosky. A když se v roce 1995 narodil kluk Ivo, musel s manželkou zůstat ještě nějakou dobu v porodnici kvůli novorozenecké žloutence, došlo mi, že musím popsat to, jaké jsme byly děti. A tak než se mi vrátili domů, napsal jsem první stránky příběhu. Dnes už ani nevím, čím jsem začal, ale vím, že jsem si myslel, že když si od Jardy půjčím naši pionýrskou kroniku, přečtu si v ní ty naše zápisy a nějak to opentlím, že to literatura prostě bude. Kroniku jsem si skutečně s radostí po letech přečetl, ale zjistil jsem, že literární příběh je postaven úplně jinak než dětské zápisy o tom, co bylo, i když celou řadu z nich jsem tehdy napsal já sám.

Spoustu povídek jsem pak psal i několikrát, než jsem se něco naučil, někdy napřeskáčku, někdy hladce na jeden zátah - a po několika letech svátečně nedělního psaní se už začala rýsovat kniha. Měl jsem tu velkou výhodu, že jsem si texty mohl vyzkoušet na posluchačích - v suplovaných hodinách i jindy jsem měl posluchačů víc dost. Mohl jsem si tak ověřit reakce lidí, kteří dobu, o které vyprávím, neznali, a pokud, tak jedině z vyprávění svých rodičů. Myslím, že se mi střet s živými a hodně kritickými posluchači, jakými středoškoláci jsou, vyplatil proto, že mě to donutilo se naučit vyprávět příběhy tak, abych zaujal.

Kam se kutálejí kaštany jsou příběhem, který se odehrává v jednom školním roce v námi milovaném Terezíně, vypravěčem a hlavním hrdinou celého příběhu je Martin Vopat, žák základní školy a pionýr. V něm mě samozřejmě místy najdete, ale kamarádi chtěli, abych použil i konkrétní postavy, myšleno tím postavy našich spolužáků, kamarádů i lidí z města. Tomu jsem se ale hned od počátku bránil zuby nehty - pro spisovatele je totiž tenhle přístup velmi svazující. Do stavby příběhů je potřeba různých postav a realita není tak barvitá, některým kamarádům bych musel přisoudit to, co by jim mohlo být nepříjemné. Proto v knížce vystupují hrdinové, kteří jsou hrdinové literární, ale určitě si nesou také některé vlastnosti těch, s kterými jsem v dětství vyrůstal nebo jsem je jen prostě znal. Někdo byl možná zklamán, že se v knížce nenašel nebo že to nebylo přesně tak, jak si leccos pamatuje, ale já nepsal historické, ani životopisecké pojednání.

O čem tedy knížka vlastně je? Někdy dříve se mě na to už ptali, a tak jsem někam, snad pro Český rozhlas, jsem napsal takové shrnutí:

„Naše dětství v Terezíně bylo zvláštní, na jedné straně všudypřítomná a denodenně prožívaná atmosféra tragédie, která se tu stala za druhé světové války v židovském ghettu i koncentračním táboře v Malé pevnosti, neustálá přítomnost vojska, naši tátové jako důstojníci ČSLA, přísnější výchova a ideologický dozor ve škole i doma. Na straně druhé byl Terezín rájem pro kluky, jako jsme byli my – tajemno stmívajího se města, řeka Ohře, pevnostní valy, podzemní chodby, kotliny a historie sahající až k Josefu II. byly tím nejlepším prostředím pro naše průzkumné výpravy i pouhé klukovské rošťárny. To všechno se prolínalo ve směsici, která nás „kluky z města“, jak jsem si uvědomil až v dospělosti, spojovala a zároveň odlišovala od jiných našich vrstevníků. To vše se prolínalo s osudy naší rodiny s kořeny na Mělníce, kde byl rodinný statek, který naši rozvětvenou rodinu stmeloval. Myslím však, že o prostředí, v kterém jsem vyrostl, jsem napsal v jádru humoristický příběh, který jak jsem poznal, čtenáře a posluchače baví.“

Obě dvě části Kaštanů jsem vytisknul na laserové tiskárně, ilustrace vybarvil pastelkami, neb jsem zjistil, že při barevném tisku bych se nedoplatil, a pak vše ve dvou etapách v roce 2002 a 2004 svázal. Knížky se rozutekly do všech stran a doufám, že na své cestě udělaly radost.

Knihu jsem nabízel několika "kamenným nakladatelstvím", ale standardním postupem se mi ji zatím nepodařilo v papírové podobě vydat - možná že zpráva o tom, jak jsme prožili v právě v Terezíně krásné dětství, není na tragickém historickém pozadí města pro mnoho lidí představa stravitelná, nebo jsem prostě nedokázal přesvědčit ty správné lidi, nebo prostě... Kniha je pro ty z Vás, kteří se prokousali mými webovými stránkami až sem, ke stažení zcela volně přes následující ikonu knížky.

Přeji hezké čtení!

http://old.czechlit.cz/autori/vodicka-ivo/