František Synek (*1916)

  • narozen 7. března 1916 v Hájích u Příbrami ve skromných poměrech
  • 1935 - dokončil učitelský ústav v Hořovicích
  • 1935 – 1945, jako učitel obecných a měšťanských škol působil na celé řadě míst (1937 a 1941 složil zkoušky učitelské způsobilosti pro obecnou a měšťanskou školu, často překládán působil zprvu v Pacově,  na Jindřichohradecku a Trutnovsku, ve Znojmě, Chomutově, znovu v Pacově, Dolní Cerekvi a Hořepníku), v době Protektorátu byl od r. 1944 totálně nasazen na letišti v Německém Brodě, na jaře 1945 se zúčastnil partyzánského hnutí a zakládání národních výborů - později získal čestné označení "partyzán - pomocník"
  • 1946 – 1949, poradce pro volbu povolání ve Znojmě a později Liberci
  • 1949 – 1966, učitel zvláštní školy a logoped, do roku 1962 krajský logoped na Liberecku
  • 1955 - dokončil vysokoškolské studium logopedie na PF UK v Praze
  • 1966 – 1977, odborný asistent na Katedře speciální pedagogiky Pedagogické fakulty UK
  • 1969 - spoluzakladatel Sdružení pro pomoc mentálně postiženým, 1974 – 1979 působil jako jeho předseda
  • 1980, samostatný výchovný logoped v pražských mateřských školách v Kobylisích, Žižkově a Letňanech
  • autor celé řady odborných a popularizačních článků o logopedii, metodice psaní a leváctví, spoluzakladatel prvního logopedického časopisu Metodický list logopedický (1962 - 1965) a České logopedické společnosti (dnes ČLS Miloše Sováka)
  • logopedické příručky Fr. Synka pro práci rodičů a učitelů při rozvoji řeči vydává nakladatelství ArchArt.

František Synek se v době, kdy píšu jeho životopis, dožívá neuvěřitelných 97 let, za kterými je stejně neuvěřitelná trpělivá, systematická a soustavná pedagogická práce s dětmi, učiteli mateřských a základních škol, stejně jako s vysokoškoláky a specializovanými logopedickými pracovníky. F. Synek se ze skromných poměrů vypracoval na předního odborníka v oblasti logopedie, u jejíhož zrodu v tehdejším Československu po všech stránkách stál, a z této pozice praktického logopeda se zkušenostmi z běžné učitelské praxe na různých školách v různých místech společně s Milošem Sovákem spoluobjevuje souvislost poruch řeči u leváků násilně přiučováných na pravou ruku. Je charakteristické, že problematiku leváctví a života leváků pro pedagogiku i psychologii přinášejí logopedové a že se také stávají nejen jejími zakladateli, ale také hybnou pákou osvěty o rovnosti levé ruky s pravou završené zákonným opatřením z roku 1967, kterým bylo učitelům všech škol nařízeno nejen respektovat, ale i vycházet vstříc všem levákům v používání jejich levé ruky jako ruky přednostní.

Přestože činnost Fr. Synka směřovala především k logopedické praxi, zasáhl významnou měrou do oblasti zkoumání otázek obecné laterality i práce s leváky. Celoživotní zájem o problematiku laterality a praktického života leváků zúročil v knize Záhady levorukosti (Horizont, Praha, 1991). Jako vůbec první pedagog si uvědomil, že s tradovanou metodikou psaní určenou levákům není něco v pořádku:

Levorucí písaři jsou na tom podstatně hůř než pravorucí, protože jsou jim vnucovány některé zásady, které platily pro uvolněné sezení ve škamnách; metodici se rovněž obvykle mylně domnívají, že levoruké psaní je prostým odrazem psaní pravorukého.“ (str. 162). A ještě jednou v rozhovoru na www.archart.cz: „Současné metodiky psaní levou rukou jsou nedokonalé, protože se stále opírají o poznatky z psaní pravorukého. Ty by nám snad posloužily, kdybychom učili děti psát zrcadlově ve směru zprava doleva – tak, jako to uskutečňoval Leonardo da Vinci. Základní chybou metodik psaní levou rukou je jejich „nápravný“ charakter. Přirozenou výchovnou metodu psaní levou rukou bude teprve třeba vypracovat. Prozatím se každý levoruký písař musí k nejčitelnějšímu a dostatečně rychlému písmu dopracovat sám. Ostatně pravorucí písaři na tom o mnoho lépe nejsou; ani u nich metodika psaní neudržela krok s technickým vývojem a není výzkumně prověřena.“

Jak už bylo řečeno, Fr. Synek byl první a jediný, a to i v mezinárodním kontextu, který si všiml, že metodika psaní leváků není vytvořena dobře, a když jsem vstoupil do problematiky leváků se svým vysvětlením, proč není dosavadní metodika psaní levákům vstřícná a proč leváci píší tak, jak píší, mohl jsem se opřít o tento jeho postřeh. Přestože jsme se spolu nikdy nesetkali, je mi svými názory o životě leváků i o práci s nimi, stejně jako v mém bádání o levácích oporou.

Ivo Vodička, 11. únor 2013

František Synek při práci s dětmi ve svých 90 letech

František Synek o sobě při svých 90. narozeninách

Jako učitele mě přivábila matematika a výtvarná výchova s psaním. Jako absolvent střední pedagogické školy jsem učil na obecné a měšťanské škole. Po druhé světové válce, kdy jsem byl totálně nasazen a účastnil se odboje, jsem se stal poradcem mládeže pro volbu povolání ve Znojmě a Liberci. Toto mé zaměstnání ale bylo v r. 1949 po výstraze na hodinu ukončeno Okresním sekretariátem KSČ s tím, že jsem dostal nabídku jít manuálně pracovat do dolů nebo do průmyslu.

Nakonec jsem byl „uklizen“ do zvláštní školy k dětem, o které neměl režim přímý zájem a kde se dalo svobodně pracovat, ale takových nás bylo hodně. A tak když se v r. 1949 uskutečnil z podnětu prof. Miloše Sováka v Čechách a na Moravě logopedický průzkum, stali jsme se „hybnými pákami“ této akce. Nepříznivé výsledky průzkumu si vynutily logopedická školení učitelek mateřských škol a učitelů škol základních, kteří byli hned po náročném teoretickém i praktickém studiu přezkoušeni, aby mohli dětem ve své třídě a ve škole co nejrychleji pomáhat. Během deseti let bylo jen v Libereckém kraji vyškoleno téměř 250 učitelů, z nichž asi 180 začalo úspěšně s výchovou řeči na svých školách. Někteří z nás se hned přihlásili do nově otevřeného vysokoškolského studia logopedie. Obdobná situace byla tehdy ve všech krajích, takže se spontánně vytvořila okresní i krajská vedení této aktivity spolupracující s Logopedickým ústavem v Praze pod vedením M. Sováka.

Protože mě zaujala výchova levorukých dětí, spojil jsem činnost logopeda s prováděním průzkumů a soustavným sledováním laterality u dětí. Výsledky svých výsledků jsem předával M. Sovákovi, který je využil ve svých publikacích Výchovné problémy leváctví a Metodika výchovy leváků. V roce 1965 přesvědčil prof. Sovák spolu se mnou a dalším výzkumným učitelem E. Veselým ministra školství Fr. Kahudu, aby osvobodil levoruké děti od společenského tabu, takže od roku 1966 mohli leváci ve školách svobodně užívat své vrozeně kvalitnější ruky při psaní i dalších činnostech. V tomto roce mi bylo nabídnuto uvolněné místo odborného asistenta na katedře speciální pedagogiky PedF UK, kde jsem při edukačních povinnostech mohl pokračovat ve výzkumech i ve studiu.

V r. 1969 jsem spoluzakládal Sdružení pro pomoc mentálně postiženým (SPMP), které jsem na žádost rodičů postižených dětí řídil jako předseda a podařilo se mi je provést kritickými konsolidačními lety 1974 - 1979. Při odchodu do důchodu v roce 1977 jsem chtěl v dalších letech logopedicky pomáhat dětem v sociálních ústavech, jenže v té době se bez výzkumů připravovalo nové socialistické pojetí vzdělávání (1976), ke kterému skuteční odborníci, autoři kvalitních učebnic a praktičtí pedagogové, nebyli připuštěni, a navíc byli i umlčováni. Přitom bylo ohroženo celostátní pedagogicky založené logopedické hnutí, které soustavným školením a doškolováním dalších učitelů v průběhu dvou desetiletí přinášelo výrazné úspěchy. Logopedie byla zcela přeřazena do resortu zdravotnictví, a tím i odtržena od školství, takže přestala oficiálně existovat výchovná logopedie, prevence poruch řeči, a začaly se „léčit“ vady řeči – logopedie se stala pouhou nápravou výslovnosti.

Z tohoto důvodu jsem předal vedení Sdružení PMP schopným rodičům, abych se mohl věnovat prevenci řečových poruch, tedy vlastní výchově řeči. Od r. 1977 jsem žádal o místo výchovného logopeda při kterékoli mateřské nebo základní škole ve všech pražských obvodech i v mimopražských okresech. Ačkoliv jsem byl vysokoškolsky vyškoleným logopedem s bohatou pedagogickou i výzkumnou praxí, nemohl jsem být nikam přijat, protože ministerstvo školství nezařadilo obor logopedie, což je v podstatě výchova řeči, do pedagogické nomenklatury. Na důsledky, které to bude mít, jsem příslušné školské úřady, střední pedagogické i vysoké školy marně upozorňoval. A tak, i když jsem chtěl v roce 1979 v Praze 9 zdarma řečově pomáhat asi 30 romským dětem v dětském ústavu, nebylo to – a dodnes není – úředně povolitelné. Jediným ministrem, který se nad tímto neblahým stavem pozastavil, byl pozdější ministr Jiří Gruša, který bohužel rychle odešel na místo velvyslance.

V roce 1979 – 1980 mi bylo dovoleno zdarma pracovat ve čtyřech mateřských školách v Praze 8; ačkoliv výsledky byly díky spolupráci ředitelek a učitelek mimořádně úspěšné, nemohl jsem v následujícím roce pokračovat jen proto, že jsem neprozřetelně požádal školský úřad o jednoduché potvrzení, že mám povolen vstup do příslušných čtyř škol. Při novém hledání dalšího uplatnění mi pomohl ředitel Obvodní pedagogické a psychologické poradny v Praze 3 PhDr. Petr Klíma, který mi umožnil na malý úvazek logopedickou práci ve své žižkovské poradně, a tím i „legální“ vstup do deseti mateřských škol, kde jsem pak dlouhá léta a úspěšně vylepšoval řeč dětí, i když jsem trvale zůstával terčem útoků z pražského centra. Tuto službu jsem z rodinných důvodů v posledních letech omezil na pět, pak na tři, a před dvěma roky na jedinou mateřskou školu, protože jsem začal pomáhat také dětem v Letňanech, kde bydlím.

Hned v sedmdesátých letech mi bylo jasné, že pokud jde o výchovu řeči v rodinách, přestanou být učitelé maminkám oporou. Situaci nezměnila ani „sametová revoluce“; učitelé nejenže neumí rodičům poradit, protože je to fakulty nenaučily, ale dokonce nesmí dětem pomáhat ani ti, kteří se to kdysi naučili, a mohou jen vzpomínat na vzdělávání v duchu Komenského, kdy výchova mateřské řeči měla vysokou úroveň.

Z těchto důvodů jsem připravil pomůcku určenou rodičům, aby sami mohli výchovně rozvíjet řeč svých dětí. První verze byla otištěna v Logopedickém zborníku 8 (Košice, 1989), pak jako brožura Říkáme si s dětmi (Praha, ArchArt, 1994), a protože byla tato příručka žádána a stala se v této oblasti bestsellerem, vyšla v r. 2004 v rozšířeném vydání jako knížka. K ní průběžně přibyly další brožurky určené rodičům jako ABCD, kočka přede, Hlasy a hlásky a Čí jsou písmena (1994, 1995 a 1996 v nakladatelství ArchArt).

Protože jsem prakticky i teoreticky důkladně poznal vztah mezi potlačováním vrozené levorukosti a ztrátami a obtížemi především řečovými a vzdělávacími, pro rodiče jsem napsal rovněž knihu Záhady levorukosti (Horizont, 1991). Moje stať Psaní u levorukých dětí (Logopedický zborník 2 – 3, Košice, 1974), která se zabývá psaním nejen levorukých, ale i pravorukých, zřejmě unikla pozornosti metodiků psaní. A protože dosavadní metodiky a schémata levorukého psaní jsou zavádějící, neboť se týkají pouze držení pera i polohy izolovaného zápěstí, chystám pro rodiče i učitele drobnou brožurku o levorukém psaní.

Ačkoliv autoři „nového pojetí vzdělávání“ (J. Kořínek, 1976) propagačně zdůrazňovali akceleraci vývoje dětí a předpokládali, že do elementárních tříd budou stále častěji vstupovat již děti pětileté, stali jsme se brzy svědky paradoxního jevu – do základní školy vstupují převážně děti sedmileté a starší. Od 80. let se rozšířila móda odkládání nástupu do školy o rok i o dva, protože děti nejsou pro školní vzdělávání připraveny především řečově. Akcelerace odkladů dosáhla více než dvacetiprocentní úrovně, na které se drží ještě dnes. Přestože mnoho dětí neumí vytvářet hlásky mateřského jazyka, neboť jim rodiče ani učitelé často neumějí pomoci, zavádí se v mateřských školách výuka cizích jazyků, při níž učitelé vyžadují správnou výslovnost cizích hlásek - čím lépe děti vyslovují v cizím jazyce, tím hůře se zbavují patlavosti v jazyce mateřském. Dnes jsou módní logopedické poradny, kde se napravují vady řeči. Řeč se však nemá napravovat, má se umlčet špatná hláska, aby se vyvolala nová, správná.

Moje úsilí prosadit logopedickou přípravu u učitelů mateřských škol a počátečních tříd škol základních, nebylo v průběhu dvou desetiletí před i po „sametové revoluci“ ministry školství a jejich úředníky pochopeno. Moje návrhy na zavedení alespoň bakalářského studia logopedie v devadesátých letech opakovaně odmítli šéfové středních pedagogických škol i pedagogických fakult. Podle nich není logopedie, tedy výchova řeči, záležitostí pedagogickou, ale nápravou hlásek a léčením hlasu.

Přesto stále věřím, že jednou přijde uvědomělý ministr školství, který pochopí, že bez výchovy řeči v rodinách a ve školách není schůdná cesta ke kultuře řeči i chování ve společnosti. Moc by mě mrzelo, kdybych zůstal posledním českým výchovným logopedem, a svým pokračovatelům přeji, aby za tuto důležitou a náročnou práci dostávali také odpovídající odměnu.

 

Vytvořeno z materiálů poskytnutých PhDr. Lubomírem Synkem, synem Fr. Synka, a z jeho internetového portálu nakladatelství ArchArt (www.archart.cz), z Logopedického zborníku vydávaného Slovenskou logopedickou společností, do něhož k šedesátinám Fr. Synka napsali své příspěvky Stanislav Svačina a Jozef Liška, z rozhovoru s PhDr. Hanou Pešinovou (2006) a z rodinného archivu.

12. 2. 2013