Přeučování, či přiučování?

I dnes, kdy je problematika leváctví zkoumána systematičtěji více než půlstoletí, toho o levácích mnoho nevíme. Je to možná i tím, že nejviditelnější problémy leváků spojené především s přiučováním leváků při psaní na pravou ruku jsou v současné době známy, popsány a už i v běžném životě ve školách zažity a z větší části alespoň na první pohled vyřešeny. Zájem pedagogů, psychologů, neuropsychologů a také výzkumných institucí tím byl odkloněn ke skupinám jiným, jejichž začlenění do společnosti a do běžného života je složitější, náročnější a viditelnější.

Můžeme být jenom rádi, že u nás je už alespoň od osmdesátých let minulého století v obecném povědomí zažita informace o tom, že leváci se nemají převádět při psaní z levé ruky na pravou. Dokonce se i obecně ví, že je to ve školách zakázáno a že ani rodiče, ani učitelé to po dítěti levákovi nesmí chtít. Nejpotěšitelnější fakt je i to, že zprávy o násilném převádění leváků při psaní levou ruku, jsou skutečně jen ojedinělé.

*

Vzhledem k tomu, že je obecně známo a také přijímáno, že leváctví je dědičné, s výjimkou statisticky malé skupiny leváků s defektem nebo z nutnosti, je potřeba poupravit také pojmosloví, které se k problematice váže. Dosavadní pedagogická literatura pracuje s pojmy „přeučovat“, „přeučování“ a „přeučený levák“.

Slovo „přeučit“ se dostalo do našeho pedagogického slovníku ve významu „někoho přetvořit, předělat, změnit ho v základech“. Toto slovo však vůbec neodpovídá skutečnosti, že dědičný levák je a vždycky bude levákem, i kdyby musel z nějakých důvodů dělat všechno rukou pravou, což v opačné poloze platí i pro praváky. Leváctví a praváctví je součástí mnohem hlubších rovin naší osobnosti než těch, které se dají výchovou a sebevětší vůlí změnit. Navíc toto slovo ani nenajdete ve slovnících – například Slovník spisovné češtiny pro školu a veřejnost (Academia, Praha, 1998) prostě takové slovo nezná.

Čeština je jazyk přesný – říkávali nám učitelé, když nás chtěli donutit vyjadřovat se na úrovni. Z tohoto důvodu je vhodnější a také přesnější používat pojem „přiučit“. Jak již zmíněný slovník, a nejen on, říká, převedeno ze slovníkového hesla do srozumitelného jazyka, „přiučit znamená naučit něco navíc nebo dodatečně" (například "přiučit dítě lepším způsobům nebo přiučit se něčemu novému"). Jinými slovy řečeno, že k tomu, co už je, je přidáno něco nového. A právě to je náš případ, kdy levák nemůže být ve svém leváctví přeučen, ale jen v některých činnostech na pravou ruku pouze přiučen! Myslím, že jinou věcně i jazykově správnou variantou, která postihuje podstatu procesu, je "převádění leváka na ruku pravou při psaní", kterou používal už na začátku let sedmdesátých Fr. Synek.*

Možná se vám zdá tento jazykový spor malicherný, ale z pohledu bádání o levácích je vpodstatě zásadní, neboť respektuje nejen realitu, ale zároveň potvrzuje nárok být levákem, nebo pravákem s tím, že samozřejmě v určitých situacích jedni i druzí mohou, a někdy i musí některé činnosti vykonávat rukou druhou.

Zde je na místě upozornit, že zakladatel celé problematiky o levácích a leváctví u nás, prof. Miloš Sovák, ve své první popularizační příručce Výchova leváků v rodině z roku 1958 používá pojem "přecvičit" a "přecvičený" levák - jazykový problém však zůstává stejný.

 

*Synek, František: Psaní u levorukých dětí a jeho problémy, Logopedický zborník 2 – 3, Východoslovenské vydavateľstvo, Košice, 1974, str. 163 - 207

 

2. 3. 2013, rev. 22. 9. 2015