Grafitová tužka (tradiční psací prostředek)

Kdo by se ve svém životě nepotkal s tužkou, přesněji s grafitovou tužkou! Už v roce 1662 s nimi v městě Norimberku obchodoval Friedrich Staedtler a v 18. století je začali vyrábět Kasper Faber v Německu, Nicolas-Jacques Conte ve Francii a Josef Hardmuth v Rakousku. Že vám ta jména něco říkají? Samozřejmě – dodnes se pod jejich jmény tužky vyrábějí.

Původně měla na výrobu tužek dlouhodobý monopol Anglie, protože zde byly objeveny zásoby čistého přírodního grafitu. Na kontinentě si tak museli nějak pomoci a výrobci přišli na to, že mohou nedostatkový či méně kvalitní grafit smíchat s jílem a sazemi, potom slisovat do tyčinek, vypálit jako keramiku a vložit do tyčky z cedrového dřeva – vznikl tak geniální psací prostředek, který nahradil středověká písátka, tyčinky ze stříbra či olova, kterými se tehdy kreslilo, ale i psalo. Dohledat přesně, kdy, kde a jak vznikla grafitová tužka, je však velmi obtížné, protože každý výrobce v budování své vlastní historie se ke vzniku hlásí, a pravdou je, v každých začátcích přicházejí výrobci s novými řešeními, které jim připadají zásadní a zakladatelské. Ostatně stejně nezřetelná situace je u vzniku ocelových perek a plnicích per.

Tradiční šestihranné grafitové tužky; trojhranná pastelka s dvěma barvami.

Je potřeba říci, že pro psaní, zejména nácvik psaní, je tužka ideální psací prostředek, protože je tradičně tvarována tak, aby se dala dobře držet v ruce špetkovým úchopem, nepřevažovala se i v její plné délce, a při správně zvolené tvrdosti tužky pro různé typy psaní velmi dobře reaguje na přítlak. Jako každý psací prostředek přináší grafitová tužka i některé obtíže - zvláště u měkkých tuh se rychle opotřebovává a je ji potřeba ořezávat, čímž se krátí, a tím se krátí i její použitelnost. Vzhledem k tomu, že tužky jsou spolu s ořezávátky běžný spotřební materiál, dbáme na to, aby děti nepoužívaly příliš krátké tužky, kterým se tak rádo už po mnoho generací říká ve školním prostředí "špačky". Ostatně víte, proč se krátké tužce říká špaček? Především dvojbarevné tužky ořezané na obou koncích v době, kdy už byly velmi krátké a pomalu začaly vypadávat z ruky, nápadně připomínaly dřevěné "špačky" z dětmi oblíbené venkovské hry, která byla obdobou anglického kriketu.

Při používání grafitové tužky při nácviku psaní je jednou z velkých výhod technologie výroby tuh různá hloubkou pálení grafitové směsi v peci. Tím se získá i různá tvrdost tuhy, která se obvykle značí takto:

Pro nedostatek dřeva a obtíže s ořezáváním, ať už nožem či ořezávátkem, po kterém vždy zůstane smetí, vložili výrobci tuhu do pouzdra, které v sobě skrývá mechanizmus. Kovové kleštiny svírají tuhu a po stlačení skrytého pera ji jednoduše uvolní, abychom ji mohli vysunout, u některých tužek mechanizmus dokonce tuhu sám posouvá. Běžné mechanické tužky bývají osazeny tuhami o průměru 2 mm, tzv. mikrotužky pak slabšími tuhami 0,5 nebo 0,7 mm a konečně tužky pro výtvarníky silnými tuhami o průměru 5 mm nebo i silnějšími, všechny v různých tvrdostech.

Mechanická tužka pro kresbu uhlem pro výtvarníky a běžná mechanická tužka na psaní - typická česká "versatilka". Pro značnou váhu kovového těla však tyto tužky nejsou vhodné pro nácvik psaní, protože v ruce dítěte se převažují; někteří písaři si také stěžují na chlad, který vydává pouzdro - pak je potřeba si vybrat tužku, která má pouzdro z plastu.

Mikrotužky jsou vhodné pro speciální účely rýsování - pro nácvik psaní nejsou vhodné, protože měkké tuhy se často lámou nejen při psaní, ale i při přenášení v penále. Při použití tvrdších tuh svádějí k tzv. těžké ruce a pro jejich komplikované používání je dnes i přes počáteční nadšení k nácviku psaní učitelé elementaristé používají spíše zřídka.

Mechanické tužky jsou vhodné především pro speciální účely – zejména pro techniky, návrháře, konstruktéry a pro využití v dalších profesích. Pro školní praxi jsou na psaní vhodnější tradiční tužky ve dřevě a ve střední tvrdosti, obvykle se používají na rýsování (č. 3, H, HF), psaní (č. 1 - 2, B - HB) a ke kreslení (č. 1 - 6, B - 6B).

Leváci mají na používání tužek při psaní obvykle dvojí názor: levákům měkké tužky vyhovují, protože na ně nemusí příliš tlačit, a také proto, že citlivě reagují na dynamiku psaní – tyto výhody jsou však oslabeny tím, že dolní i horní leváci jedou rukou po řádcích a souvislé texty si rozmazávají. Nejhorší situaci leváci zažívají tehdy, když musí psát v sešitě do dvojstran, protože píší-li do pravého listu dvojstrany, celou dobu si jezdí předloktím po listu levém.

Při nácviku psaní, zvláště v začátcích, se používá výhradně grafitové tužky – především v této době je potřeba leváky podpořit, protože jejich momentální výsledky se nemusí shodovat s výkony praváků. Právě proto, že první cvičení spočívají v psaní dlouhých čar, smyček, velkoplošných klubíček nebo oválů, musí leváci posouvat ruku mnohokrát za sebou po celém papíře, navíc zleva doprava a v nevýhodném směru; jejich první psaní nemusí být zrovna úhledné a čisté – jakmile změní tužku za plnicí pero a velikost nacvičovaných písmen se v písance zmenší, ladnost písma, úprava i čistota se budou velmi zlepšovat tak, že na konci první třídy už z psaného projevu nikdo nepozná, kdo levákem je a kdo levákem není.

Při nácviku psaní jsou vhodné řádně ořezané trojboké tužky, z nichž některé mají dokonce po celé délce vyfrézované důlky pro prsty levé ruky pro větší podporu špetkového úchopu.

Některým dětem zejména v době upevňování špetkového úchopu vyhovuje nějaká z celé řady dostupných převlékacích násadek na tužku. Tyto násadky jsou výhodné i pro lidi, kteří pro svůj věk, profesi nebo úraz ztratili citlivost prstů nebo mají jinak sníženou schopnost uchopovat.

Výrobci psacích potřeb jsou velmi vynalézaví, jak získat zákazníka a prodat kdeco - takováto velká tužka je určitě jen kuriozitou, kterou k psaní při práci na hrubé materiály může využít leda tak kameník nebo zedník, ale do školy určitě nepatří. Pro kameníky, truhláře, sklenáře a další specializované profese se vyrábějí speciální tužky, které se v běžných papírnictvích koupit nedají.

I velkou rukou se dá takovouto tužkou psát velmi ztěžka - podívejte se na palec, na kterém je vidět, jakou silou je potřeba takovou tužku svírat, aby se nepřevážila a z ruky nevypadla.

Přes všechna omezení, které tradiční grafitová tužka přináší, na ně leváci nezanevřeli, naopak s velkou oblibou jimi píší osobní poznámky a krátké texty, kterými se nemusí prezentovat. Pokud levák používá grafitovou tužku na kreslení, je v úplně stejném postavení jako pravák, protože není vázán postupem zleva doprava.

Zcela specifickou a dnes poměrně málo používanou grafitovou tužkou je tzv. inkoustová tužka. Ve své době byla používána jako variantní náhražka psaní perem, protože grafitová náplň se zvláštním inkoustovým pigmentem zanechává stopu, která šlo jen těžce z papíru odstranit, protože se při vzdušné vlhkosti postupně vpila do papíru.

Pro tuto vlastnost se hojně používala pro vyplňování úřední dokumentace, psaní účtenek i pro poznámky do sešitů - jako úsměvné nám dnes může připadat to, že děti ve škole stejně jako prodavači v koloniále před použitím jazykem naslinili hrot, aby hned spouštěl inkoustovou barvu. Pokud na někoho ve škole, ale i jinde vypláznul někdo jazyk, ten mohl skutečně říci, že v tom okamžení viděl fialově.

Inkoustové tužky se vyráběly ve stejném provedení jako klasické grafitové, zbarvené fialově, modře, zelenomodře a červeně v různých stupních tvrdosti. Velmi oblíbenými hlavně mezi úředníky a účetními byly dvojbarevné, v kombinaci červená - modrá, ořezané na obou koncích.

Na fotografiích s řadou napsaných čísel je zřetelné, jak reaguje inkoustová tužka s vodou.

16/12/2013; duben 2020