Ladislav Cetkovský


Nikdo z mých předků (ani potomků) nebyl / není levák. Aspoň ne do té míry, aby byl dle tehdejších měřítek za leváka považován. Rodiče se k věci postavili tolerantně, stejně tak školka, do níž jsem chodil necelé dva roky. Takže bych si býval nějaké leváctví vůbec neuvědomoval, nebýt generace prarodičovské, která si občas neodpustila "vtipnou" poznámku typu: "V které ruce to zas' držíš?" Z té doby si vzpomínám na jediný "ergonomický konflikt". Moje prateta (1900 - 1980), švadlena, měla velké krejčovské nůžky, které ač celokovové, měly (jsme v 50. letech a ty nůžky nebyly rozhodně nové!) držení vytvarované anatomicky pro pravou ruku, takže stříhání levou jimi bylo nepohodlné. Míval jsem z toho otlačený druhý článek palce.

První třída přinesla nepříjemné překvapení. Učitelka, mohlo jí být kolem 40, trvala na tom, že musíme psát pravou rukou. Byli jsme ve třídě dva vyhranění leváci, které to postihlo. Nějak jsem se, ač těžce s tím smířil, ale co mě štvalo nesrovnatelně víc, bylo to, že se po nás vyžadovalo, abychom pravou i kreslili, což mi kreslení zcela znechutilo. V první třídě jsme psali obyčejným perem (což by, pokud by hypoteticky bylo psaní levou rukou už tehdy povoleno, samo dávalo odpověď na otázku, které držení je vhodnější). Ve druhé třídě (učitelka o generaci mladší té předchozí) jsme již bez problémů směli kreslit levou. Psali jsme však oba dál pravou; těžko říci proč, snad ze setrvačnosti. Psalo se už plnicím perem. Rodiče to museli "zpovzdálí" nějak sledovat, protože Sovákovu knihu "Výchova leváků v rodině" jsme doma měli. Bylo to vydání 1961, ale to už jsem začal třetí třídu. Obdobně museli postupovat i rodiče zmíněného spolužáka, kteří s ním dokonce někdy ve třetí třídě (odhad, možná to byla čtvrtá) zajeli na nějaké speciální vyšetření až do Prahy. To "až" proto, že to znamenalo 10 km do Prostějova, pak 25 do Olomouce a dalších 250 do Prahy. Vrátili se s potvrzením, na jehož základě mohl a směl „oficiálně“ psát levou od 4. třídy, to byl školní rok 1963 - 1964.

Teď něco k problematice držení psacího nástroje. Někdy v šesté třídě se ve výtvarné výchově učilo psaní hůlkovým písmem. Písmem 2  -3 cm vysokým, psalo se redisovým perem. Tuš zasychá asi 2 minuty, proto jiným než spodním držení, psát nešlo. Tím netvrdím, že spodní držení je nezbytně to správné, pouze poukazuji na situace, kdy se použít nedá.

Pokud jde o pozdější přechod k psaní levou (nebo opačně), znamená to v každém případě traumatickou situaci. Najednou máte psát sice vedoucí rukou, ale chybí to přípravné procvičování obloučků a smyček z první třídy. Ve čtvrté třídě už nastupujete do jedoucího vlaku. Uvedl jsem i přechod opačný, ale ten nemusí být tak obtížný. Tenista Kodeš kdysi ke konci kariéry v rozhovoru (snad pro Mladý svět) o sobě řekl, že je levák. Tenis hraje pravou, protože co dělá nad hlavou, to dělá pravačkou. A dále řekl, že do třetí třídy psal levou rukou, ale to bude spíš výjimka. Přesto si myslím, že leváci by měli mít možnost si v první třídě vyzkoušet psaní oběma rukama. A teprve pak se rozhodnout. Proč? Může se stát, že někomu se bude opravdu psát lépe pravou rukou.
Já jsem se pustil do důsledného psaní levou rukou až v deváté třídě, a toto období pak trvalo dalších 20 let. To už ale bylo naskakování do rychlíku. Proč jsem to udělal? Sám přesně nevím, snad proto, že pravou rukou jsem dokázal psát pouze psacím písmem, hůlkové mi nešlo. A dále, představte si předmět jako fyzika, mechanika, elektro, kde píšete do sešitu a také malujete schémata, náčrty. A pravou kreslit příliš neumíte.

Konfliktní situace z té doby? Rýsovací prkno, jehož "pantograf" s pravítky a úhloměrem se ovládá levou rukou; pravou se pak rýsuje/ má rýsovat.
Když už jsme před chvílí byli u tenisu, ještě něco k mýtu o výhodě leváků (taktéž se hodně mluvilo o šermířích). Pochází z přelomu 60. a 70. let. Tehdejší světová jednička, Rod Laver, prohrál ve 4. kole Wimbledonu 1970 s Rogerem Taylorem. A novináři začali teoretizovat, že je to tím, že Laver byl před rokem 1968, tedy rokem otevření turnajů profesionálům, po několik let členem malé profesionální skupiny (10-12 špičkových hráčů??) miliardáře Lamara Hunta, v níž Laver byl jediným levákem, takže vyšel ze cviku. Od toho je pak už malý krok k novinářské zkratce - ale to je jen moje domněnka.

Poslední část pojednává o období od vojny po dnešek - poněkud dlouhé období, ne však dlouhý text. Vojna - dva roky - proběhla vcelku bezkonfliktně. Důvodem mohlo být i to, že první i druhý rok jsem měl vždy přímého nadřízeného, který byl levák. Tehdejší ruční zbraně lze rozdělit do tří kategorií:
* obouruční - tedy bezproblémově použitelné i pro leváky - pistole 7,62 a SA-61 (škorpion), signální pistole,
* hůře ovladatelné - SA-58, malorážka - obojí kvůli ovládání závěru pravou rukou,
* pouze pro praváky - pancéřovka RPG-7; tou jinak než z pravého ramene střílet nelze.

Ještě před počítačovou érou jsem začal psát opět i pravou rukou a toto „rozdvojení“ je dnes zhruba takové: když píšu nějaký delší text, kdy je nutno psát rychle, zapsat dříve, než myšlenka uteče, a kdy se nehledí na krasopis, to píšu pravou. Zpravidla sedím na pohovce opřen zády, papír mám na podložce na kolenou, okno vlevo, světlo také zleva. U PC mám stůl uspořádaný tak, že myš ovládám pravou rukou, papír, blok vlevo od klávesnice. A sedím způsobně za stolem. Nikdy mě nenapadlo, že by to mohlo být jinak – myslím tím uspořádání stolu s PC. Je to i zvyk. Ostatně, první (první = masověji rozšířené a nasazené) osobní počítače (cca 1992) nebyly vůbec „osobní“, protože na oddělení býval jeden dva, o nějž se dělilo třeba deset lidí. Takže kdo by pořád přemisťoval myš sem a tam?
Myš vlevo jsem viděl za celou dobu jen jednou a vysvětlení bylo následující. Tento kolega (pravák) pracoval v programu, kde operoval převážně s číselnými hodnotami, které porůznu doplňoval, opravoval, korigoval, aktualizoval. Myš měl vlevo, aby mohl pravou rukou psát na numerické klávesnici.

Pokud jde o rychlost psaní rukou, dovolím se teď "otřít" o písmo 'Comenia Script', kolem něhož se strhl velký humbuk a které - dle mého skromného názoru - není ničím jiným než rukou psaným bezpatkovým fontem. Celou tuto akci považuji za ztrátu času a za krok zpět, protože spojované písmo se vyvinulo postupně spojováním jednotlivých liter v celky. Je to hezky vidět na byzantských textech, kde písaři začali postupně určité kombinace písmen psát jedním tahem. A tvrzení, že písmem Comenia lze psát stejně rychle jako písmem spojovaným je už vyložená účelová lež. A to pomiňme fakt, že se nad tím utápíme v diskusích, zatímco vyrůstají další a další ročníky, které nikdo ve škole neučí něčemu dnes daleko důležitějšímu, správnému a rychlému psaní na klávesnici.
Co mi připadá na výuce psaní levou rukou zarážející je to, jak jsme se od roku 1967 téměř nikam neposunuli. Učitelé metodiku psaní levou rukou teoreticky bravurně ovládají, a na požádání vám ji "odrecitují", ale v praxi děti příliš nevedou... pokud vůbec. Před pár lety jsem se byl před zápisem do školy podívat do ukázkové hodiny v první třídě. Hodina skončila, prohodil jsem pár slov s paní učitelkou a zeptal se, zda a jak se věnuje levákům. Odpověď mě zarazila: "Ano, mám ve třídě tři leváky". Já na to, ale já jsem viděl čtyři - a ukázal jí, kteří to jsou. Reakce: "Opravdu?" Tato učitelka téměř v pololetí první třídy nevěděla, kolik leváků ve třídě má. Třeba to tak není všude, ale ilustrační fotografie ze škol porůznu na internetu tomu bohužel nenasvědčují. Bohužel...
Závěrem ještě jeden postřeh, jejž jsem už nakousl na stránce Komentáře a názory***, a který představuje ukázku názorové absurdity. Po levácích se požaduje, aby psali se sklonem do prava. Pokud píší v první druhé třídě bez skonu či dokonce mají písmo nakloněné doleva, je to "špatně", jak jsem se před časem dověděl na třídní schůzce. Pokud však píše pravák se sklonem do leva, je "v pořádku", protože je to jeho styl psaní. Ano, dopracoval se k němu později, ale na věci to nic nemění.

***Odpor k dolnímu psaní jsem nezaznamenal pouze u leváků samotných (některých) ale i u učitelů. Parafrázováno říkali zhruba toto: ať se žák při psaní kroutí, jak paragraf, hlavně, že píše se sklonem do prava. Dle mých zkušeností: při spodním psaní stačí netrvat na sklonu, netrvat na tom, že slovo je třeba napsat jedním tahem. Mimochodem, měl jsem kolegu ze Sýrie, který když psal arabsky (pravou rukou), měl papír nakloněn úplně stejně, jako když psal latinkou. A arabské písmo je ovšem „zkonstruováno“ k psaní převážně pravou rukou. Také se nepožaduje sklon a spojování písmen vychází z předpokladu, že celé slovo jedním tahem napsat nelze.

uveřejněno 25/5/2016