Změní se škola?

Petr Příhoda 12.09.2007
 
Začátek školního roku je pokaždé tak trochu rituálem, což je v pořádku. Prvňáčkům začíná nová životní kapitola, jejíž závažnost je záhodno připomenout všem. Na prvním stupni byl letošní start ozvláštněn ohlášením změn. Skončila vláda ministerských osnov, jednotlivé školy si budou vytvářet vzdělávací plány samy, učit se bude jinak.  
Děti se prý budou účastnit výuky spontánněji, což podnítí jejich tvořivost. Skončí biflování encyklopedických vědomostí, s nimiž si žáci často nevěděli rady. Učivo jim bude nabízeno v tématických celcích, odrážejících realitu života, tedy atraktivnějších. Dobře se to poslouchá a sluší se tomu záměru přát. Je u nás zvykem každou inovační iniciativu zpochybnit, tím ji vzít vítr z plachet a její původce znechutit. Tomu se chci vyhnout. - Každý projekt, který vzešel z dobrého záměru, je jistou idealizací. Jeho praktické provedení narazí na překážky, které si vynutí určité vystřízlivění. Přesto bychom neměli na původní záměr rezignovat. Sigmund Feud, zakladatel psychoanalýzy, hovořil svého času s jistou nadsázkou o "třech nemožných povoláních". Nemožných proto, že výsledek nikdy plně neodpovídá původnímu záměru. Někdy se od něj dosti liší. Jsou to tato povolání: léčit, vychovávat a vládnout. Větší či menší nezdar při jejich výkonu je spíše pravidlem než výjimkou. Přesto bychom se měli i nadále snažit léčit, vychovávat a spravovat věci veřejné, čili vládnout. Školství je laboratoří, dílnou a svým způsobem i výkladní skříní dané společnosti a její vzdělanostní úrovně. Významnější reformy školství bývaly vždycky součástí zásadních proměn společnosti samotné. V dobrém i ve zlém. Tereziánské školské reformy odstartovaly postupný proces, který vnášel do školství ideály osvícenství. Těžili jsme z toho půldruhého století. Myslím, že jsme měli dobré školství. Za starého Rakouska i za první republiky. Destruktivně do něj zasáhla až epocha totalitních režimů, která odosobnila, tedy znevolnila učitele i žáka. Trvalo to dvě generace. Ať si to chceme uvědomit nebo ne, jsme toho obětmi. Moje generace i generace mých dětí. Záměr ozdravit naše školství je proto skvělý nápad. Řekl jsem, že významné reformy školství byly vždycky součástí změn společnosti samotné. Je tomu tak i tentokrát? Jaké proměny zaznamenala česká společnost na přelomu 20. a 21. století? Nějaké ano. Např. ekonomické. Změnilo se nějak její směřování, její hodnotová orientace, od níž by bylo možno odvodit i pedagogický ideál? Nejsem si jist. Především mám dojem, že naši společnost stav našeho školství příliš nezajímá. Nezajímá příliš ani naši politickou elitu, která rozhoduje o financování resortu včetně učitelských platů. - Kdybych byl tázán, co očekává česká společnost od svého školství, jak zní tzv. společenská objednávka, ocitl bych se v rozpacích. Pravda, tu a tam si někdo posteskne, že by se s tím "mělo něco udělat". Samotné ministerstvo se činilo, jak mohlo. Vypracovalo projekt, který se týká didaktiky, tedy vyučovacího procesu. Nezakalkulovalo do svých záměrů - a ani nemohlo - to, čemu ekonomové říkají "lidský faktor". Co všechno obnáší, jde-li o školství? Na prvním místě bych zmínil osobnost učitele. Jeho motivovanost, vzdělanost, osobnostní formát, jeho zralost a prestiž, z níž se odvíjí i jeho faktická autorita. Respekt k autoritě je u nás obecně nevalný. Podaří se ho obnovit na půdě školství, když - jak slyším - nikoli nevýznamná část učitelstva není s vyhlášenými změnami plně srozuměna? Další faktor je závažnější. Je to odcizení panující mezi rodinou a školou. Produkt časů, kdy škola byla nástrojem monopolní státní moci, proto byla vnímána jako instituce nikoli přátelská. Tato okolnost víceméně pominula, ale je tu jiná. Přibývá u nás tak či onak defektních rodin, které zapomínají, že mají vychovávat a kde je dítě vnímáno jako břemeno. A nejsou to jen rodiny rozvrácené. Mnozí rodiče soudí, že charakterové vlastnosti dítěte (včetně sebekázně) má formovat až škola. Jenže to, co oni v útlém věku dítěte zanedbali, škola nemůže dohnat. Například šikana, která se nepozorovaně šíří zejména na školách 2. stupně, je toho důsledkem. Snad nejsem příliš příkrý, řeknu-li, že preferovanými hodnotami, na nichž se v naší společnosti shodne většina, jsou ty materiální. Finanční zabezpečení, společenské postavení a jeho vyhlídky a - zábava. Co si počne škola v takto nastaveném silovém poli, které se promítá do oné společenské objednávky? Zaměří se na jazykovou vybavenost a práci s počítačem? Podlehnou kantoři požadavku zábavnosti, jak jim ho nadiktují jejich žáci? - A ještě otázka z jiného soudku: jaké kvality budou rozhodovat o tom, kdo se stane ředitelem školy? Nebudou to jeho partajně-politické sympatie? Jeho srozumění s místními zájmovými uskupeními čili mafiemi? Jak vidno, ve svých připomínkách jsem tentokrát ministerstvo školství vynechal. Protože školství je laboratoří, dílnou a výkladní skříní celé společnosti.

Další komentáře si můžete poslechnout v pořadu Názory a argumenty v sekci Rádio na přání.