Vážený pane redaktore...

přečetl jsem si Váš článek v MF Dnes o mobilních telefonech ve školách, na jehož konci vyzýváte čtenáře, aby sdělili také své zkušenosti.

Čím začít? Snad tím, že ZLO se nejmenuje mobilní telefon. Pravdou je, že mobilní telefony ve škole komplikují velmi často práci, sám s tím musím někdy bojovat. Musím říct, že dnes téměř každé dítě od 5. třídy ZŠ, přes středoškoláky a vysokoškoláky, má mobilní telefon, stejně jako téměř každý dospělý. Těžko zakázat nosit mobilní telefony do školy, jestli a jak je používat ve výuce je pak otázka mnohem složitější. Většina mých studentů do školy nenosí hodinky,  zápisník, kalkulačku, kameru, walkmena, discmana či přehrávač MP3, protože v mobilním telefonu mají prostě „všechno v jednom“. Technický vývoj jde mílovými kroky, už dnes se mobilní telefony spíše blíží osobnímu komunikátoru, jak jsme ho znali jen z Návštěvníků, českého seriálu pro děti a mládež z let osmdesátých.
Když se objevily běžně dostupné diktafony a walkmeny, učitelé znejistěli, protože nevěděli, jak se chovat, když je někdo nahrává. Mezi dálkovými studenty, mezi vysokoškoláky, ale i některými středoškoláky je nahrávání výkladu zcela běžné. Vysokoškolská posluchárna plná notebooků se zabudovanými kamerami on-line, které přenášejí přednášku jiným studentům, kteří v posluchárně zrovna nejsou, je věc dnes už běžná – potvrdí ji prakticky každý student VŠ. Technické prostředky komunikace nejsou na vině, že mezi žáky, učiteli a rodiči vznikají konflikty.
Pro mobilní telefony/komunikátory hovoří i to, že mnoho dětí a dospívajících skutečně řeší časoprostorové problémy s dopravou do školy, že rodiče chtějí mít děti pod dozorem, a také to, že i školáci všeho druhu musí řešit celou řadu životních situací právě prostřednictvím mobilního telefonu v době, kdy pracovní doba rodičů je nepravidelná a starají se o mladší sourozence nebo prarodiče. Sám jsem někdy překvapen, jaké náročné situace s rodinou musí řešit naši středoškoláci, na které rodiče přenášejí různé povinnosti. Pravdou je, že smysluplná práce s mobilním telefonem vyplňuje jen menší část času, v němž s mobilním telefonem zacházejí.
Zakázat nošení mobilních telefonů do škol je jen zoufalá reakce zoufalých lidí, na které je kladeno příliš mnoho odpovědností za kdeco, ale kterým systém zároveň ubírá možnosti, prostředky, pravomoci a osobní motivaci k tomu, aby je mohli naplňovat.

Podstata problému je úplně někde jinde a mobilní telefon ve škole je jen jedna z mnoha nápověd, že české školství je moc nemocné.

Nemocí má každý systém, stejně jako člověk, celou řadu – některé jsou jen takovou individuální zvláštností, s jinými, když se průběžně a účinně léčí, se dá prožít plnohodnotný život a některé jsou vážné, až ohrožující samotný život.
Obávám se, že české školství své průběžné nemoci neléčí, nebo jen předstírá, že je léčí, nedodržuje léčebný režim a často své život ohrožující nemoci zatlouká, tak jako člověk, který zjistí, že má rakovinu, ale nikomu nic neřekne, léčit se nechce a čeká, kdy ho nemoc skolí.
Není tak obtížné základní problémy českého školství pojmenovat, myslím, že už dávno vykrystalizoval okruh základních problémů, které ve školách vyplouvají jako špičky ledovce, ale školství samo je může jen těžko řešit. Dokud si česká společnost nevyjasní, co vlastně od školství očekává a co je ochotna pro něj udělat, budou se děti, učitelé a rodiče plácat v takových vztazích, na které děti samy upozorňují formou videí na YouTube. Tím nechci říci, že by v některých školách a v situacích neudržitelných nebylo dobré dočasně postupovat restriktivně – dlouhodobě to však řešení není.

Školství skutečně není v dobrém stavu, ale kudy ven?

1. Pro nastolení alespoň elementárního pořádku a kázně ve školách posílit pravomoci tak, aby škola ve výchovně vzdělávací práci nebyla v podřízeném postavení vůči rodičům. Pravomoci školy, třídních učitelů a učitelů byly v devadesátých letech výrazně omezeny ve prospěch rodičů žáků a v tomto trendu se neustále postupně pokračuje (viz např. možnosti rodičů nebo plnoletých studentů se odvolávat k výsledkům komisionálních zkoušek, vyloučení žáka z důvodu neprospěchu, hrubé nekázně, omlouvat všechny zameškané hodiny). Celých dvacet let po revoluci byl systém školství změkčován ve prospěch rodičů a žáků – to se odrazilo v tom, že rodiče se snaží přenést systém svého chodu rodiny do školy. Jak má potom škola vyhovět požadavkům různých rodin?

2. Není vyřešena otázka, zda je v moci školy zajistit absolutní bezpečnost každého jednotlivého dítěte (osobní strážce nebo anděl strážný), jaké povinnosti a také prostředky k tomu škola a učitelé mají (velmi omezené – učitel nemůže kontrolovat, co žák s sebou do školy nosí, nemůže ho vykázat z hodiny, z budovy školy, nemůže mu udělat dechovou zkoušku na alkohol atd.).

Není uspokojivě řešena otázka, jak zajistit ochranu majetku dětí, jehož cena při krádeži už mnohdy převyšuje hranici pro spáchání trestného činu. Jak může škola/učitelé/zaměstnanci školy zajistit, aby si mezi sebou děti nekradli věci, když žáci používají společné prostory (učebny, šatny, jídelny, tělocvičny), kde není možno mezi žáky jedné třídy kontrolovat, kdo co do školy skutečně přinesl a co odnáší? Pak se ocitáme v situaci, kdy je tu slovo proti slovu – a všechna nevole a vina je kladena na školu, která přece měla zabránit tomu, aby …

V době, kdy školy mají minimalizované rozpočty, zavést systém školních skříněk na zámek je obrovská investiční akce (450 žáků x skříňka se zámkem po Kč 2 000), ochranné rámy vyvolaly finanční bouři i v tak bohatém a protěžovaném resortu jako je soudnictví a škol je mnohokrát více než soudů) a jak může mít škola vlastního zřízence s pravomocemi veřejného činitele, když to neumožňuje zákon, a navíc na to nejsou ani peníze?
Nebylo by lepší, kdyby si škola mohla udržet pořádek vlastními silami, tak jako tomu bylo kdysi?

3. Jak učitelé a zaměstnanci školy vůbec mohou zasahovat do výchovy tresty a jakými a jak jsou tyto tresty účinné? Jaké pozitivní motivace může škola a učitelé vůbec dát dnešním žákům?

Jak může učitel postihnout nevychovaného žáka, aby trest byl rychlý, přiměřený a účinný? Téměř nijak. Pouhé výčitky, vyhrožování, třídní, ředitelské důtky a snížené známky z chování nezmohou nic a přicházejí vždycky pozdě, navíc když se k nim rodiče staví vlažně nebo odmítavě, způsobí škodu u dalších žáků. Navíc mnoho rodičů zpochybňuje obecné výchovné principy uznávané a prosazované školou a učitelé nevedou spory o slušné chování jen se žáky, ale především s rodiči, vůči nimž jsou ze zákona velmi často v podřízeném postavení.
Jestliže připustíme, že škola je pro žáka práce, tu příjemnější, tu nepříjemnější, že vzdělávání není zábava, i když může mít zábavné prvky hračka, je vztah učitel – žák podobný vztahu zaměstnavatel - zaměstnanec. Který z úředníků ministerstva školství, který primář nebo mistr na stavbě by dovedl plnit zadávané úkoly s tak malými pravomocemi vůči svým podřízeným, jako má učitel nebo ředitel školy? Jak se mohou vůbec děti připravit na dospělý život v prostředí nejasných kritérií, kde systém automaticky postrkuje i ty, kteří nevykonávají srovnatelnou práci (viz pravidla propadání, opravných zkoušek) a zavádí neustále měkčí a měkčí vzdělanostní i výchovná kritéria.

4. Jak je ochráněn učitel, který musí zajistit, aby se skutečně vyučovalo a také jak je chráněna jeho bezpečnost a bezpečnost ostatních žáků při vyučovaní před těmi, kteří vyučování svým chováním narušují, až blokují?

5. Jakou měrou je rodina povinna udělat všechna možná opatření, aby posílala do školy dítě vychované, poučené a nespoléhala, že si s ním ve škole "nějak poradí", přičemž v rodině je v průměru dítě jedno, dvě nebo tři, a rodiče si s nimi mnohdy nevědí rady, ale jsou přesvědčeni, že škola svými omezenými prostředky je schopna nahradit rodinnou výchovu. Kdo je schopen to posoudit a vymáhat?

6. Má rodina vůbec právo reklamovat postup učitelů při výchově nedovychovaných dětí z rodiny, které ve škole brzdí, chod práce ve třídě, a to často úplně vědomě a záměrně, a tím zase ony vstupují do osobních práv žáků a rodičů, kteří o vzdělávání mají eminentní zájem? Může rodič protestovat proti tomu, když škola vychovává dítě k tomu, aby chodilo do školy (falešné omluvenky od rodičů), nelhalo (rodiče kryjí děti svým slovem proti slovu učitele), aby nekradlo, nevyrušovalo a chovalo se slušně (je drsná doba, je potřeba naučit dítě chovat se drsně, ať se to tedy naučí ve škole, říkají mnozí rodiče).

7. Proč se vychází z toho, že žák si může dovolit úplně všechno, protože je ještě „malý“, a že za všemi konfliktními situacemi stojí učitel, který profesionálně selhal, protože ten by měl, vlastně musí uspokojivě vyřešit. Jinými slovy – že dítě a rodiče nemohou za nic, ale všechno je chyba učitele.

8. Mají učitelé nějakou naději, že se změní jejich postavení v zaměstnání ve srovnání s jinými profesemi vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců obcí a krajů? Že se změní reálné postavení ve společnosti? Jen velmi malé, a přes všechny proklamace školských orgánů o tom, že učitelů je mnoho, to tak není. Do školství nastupuje jen velmi malé množství mladých učitelů (už za studií poznali, že budou dělat raději něco jiného), základní a střední školství není schopno přitáhnout odborníky z praxe a už vůbec ne muže.

9. Proč naši bývalí kolegové, naši spolužáci z pedagogických škol, kteří do školství nikdy nenastoupili nebo ze školství odešli, by se ani za nic do školství nevrátili? Za dobu své praxe jsem zažil jen jednoho učitele, který se do školství opět vrátil – desítky známých z mého okolí odešli. Neměl jsem tedy také odejít? Co mě ve školství ještě drží?

Takovéto otázky si klade den co den každý z učitelů a bohužel na ně učitelé nenacházejí uspokojivé odpovědi, a ti, kteří na to odpověď našli, už neučí.

***
Je mi jasné, že si do celostátního deníku vybíráte taková témata, která jsou snadno pochopitelná a  mohou mediálně zaujmout širokou populaci, ale i přes obtíže, které mobilní telefony ve školách denně přinášejí, takovýto střípek, vpodstatě vytržený z kontextu celé problematiky školství, spíše odvádí pozornost od zcela zásadních otázek, které by se ve Vašem deníku měly diskutovat na všech úrovních

Myslím, že hodnotnějším tématem by bylo zkoumat:

1. Proč tento stát je dlouhodobě tak vlažný a nečinný v oblasti školství přesto, že všichni, kteří o školství rozhodují, tvrdí něco jiného - nakonec oblast školství byla po "revoluci" celkovým zákonem řešena až úplně poslední 2004/2005?
2. Jestli má vzdělání smysl a jestli se má za školní docházku utrácet ze státního rozpočtu tolik peněz?
3. Proč klesá vzdělanostní úroveň žáků i učitelů?
4. Není školní docházka neúměrné dlouhá - vždyť ke srovnatelným schopnostem se dnes žáci dopracují o dva až tři roky později, než tomu bylo dříve.
5. Jakým způsobem je svázána vzdělanost a "vychovanost" s produktivitou celé společnosti, do jaké míry urychluje či zpomaluje rozvoj společnosti v různých oblastech života společnosti?
6. Jak najít efektivnější metody vzdělávání a výchovy, aby za méně peněz ze státního rozpočtu ze sebe školství a rodina vydala kvalitnější populaci?
7. Jaké povinnosti při výchově má rodina, jak jsou definované a jak vymahatelné?
8. Jestli současné české školství je vůbec na správné cestě?
9. Jak se problémech na výchově a vzdělání podílí téměř 100% feminizace školství v mateřských školách a na základních školách?
10. Dají se dělat reformy školství bez peněz?
11. Má být škola pro děti zábavou nebo prací, pro rodiče místem, kam odloží děti, nebo místem, kde je jejich děti reprezentují a také reprezentují celou rodinu?
12. – 1000. takové podobné

A to vůbec nejdůležitější?
Jak přesvědčit úředníky na ministerstvu školství, politiky a rodiče s ostatní veřejností, aby nebrali školu jako autoservis, tedy jen tehdy, když ji potřebují?
To je však největší úkol - jedni bez praktických zkušeností se skutečným životem na školách staví vzdušné zámky a pracují usilovně jako v Zámku Kafkově, druzí vidí vzdělání jako přítěž státnímu rozpočtu a třetí, protože kdysi také alespoň někdy chodili do školy, rozumí úplně všemu, co se ve škole děje, hlavně však aby škola moc nezasahovala do chodu jejich rodiny, neobtěžovala zbytečnými povinnostmi a "nedělala komplikace".
Nefunkční školství, drahé, organizačně neprostupné, bez pevných kritérií, zmatečné ve svých postupech a cílech, neustále se měnící pojetí výchovy a vzdělávání, nesmyslné avanturistické svazácké pseudoreformy typu RVP, vybydlenost škol a výchovných zařízení, nedůstojná honba za žákem kvůli způsobu financování a podbízení se, ubití, vyprázdnění, naštvaní a později lhostejní učitelé jakoby dávají všem kritikům učitelů, škol a celého resortu školství zapravdu.
Kdo nebo co bude schopno přesvědčit jedny, druhé i třetí, že investice do žáků a učitelů jsou jedním z několika prorůstových faktorů moderních ekonomik? Že jednoduchý a přehledný systém veřejného školství s pevně stanovenými zkouškami a jasným obsahem nutí žáky a učitele co nejlépe využít prostředky, které jim společnost dává, aby se příprava na budoucí život i profesi neprotahovala zbytečně dlouho a aby to nebyla jen hra na vzdělání jako dnes?
Až budeme znát alespoň některé odpovědi, nebudeme svědky smutných záběrů toho, že žáci provokují učitele tak, že kouše jak zvěř zahnaná do kouta a skoro nic jiného mu nezbývá. Místo snímků uštvaného učitele budou natáčet postup chemické reakce, kterou si nastudovali, natočí vernisáž výstavy obrázků z hodin výtvarné výchovy, kam pozvou rodiče a úředníky z města, nebo natočí videoklip školní kapely.
Až studenti budou vědět, že jim bude v budoucím životě vzdělání k něčemu dobré a že v životě přináší úspěch, společenský i finanční, stejně jako jej bude přinášet i učiteli, který je každý den učí, pak nebudeme muset školákům zakazovat nosit do školy cokoliv.