Pedagogika, ryby a kočky ... aneb drobná úvaha nad rolí pedagogiky a o různých druzích učitelů

Učit učitele pedagogice je mnohdy úplně zbytečné - ten, kdo v sobě učitelství nese, se mu nepotřebuje učit, stejně jako, ten, kdo v jádru už je od přírody hercem - ať je to, jak je to, stejně se nakonec hercem na divadle nebo v jiných životních rolích stane. A ti, kteří si jen nastudují a složí zkoušky z toho, jak se má učit a vychovávat, nakonec v každodenní praxi nemohou postupovat podle vyčtených pravidel. Buď se v řece plavat naučí, nebo se utopí.
To však neznamená, že by učitel nemohl slyšet, promýšlet a uplatňovat postupy práce, které se osvědčily druhým, a nakonec z nich tak něco pro sebe nevytěžit - přesto si myslím, že větší část tak řečeného „učitelství“ je intuitivní, a je jedno, jestli se toto učitelství uplatňuje ve škole, v rodině nebo v továrně, kde mistr musí vysvětlit svému podřízenému, co a jak má dělat.

Výuka pedagogiky, zejména takové té obecné, jak já pamatuji ze svých přednášek, na kterých jsme seděli jako budoucí učitelé, pak probíhá v posluchárně, kde sedí pohromadě ryby a kočky. Přesněji tři čtvrtiny ryb a čtvrtina koček. Přednášející, a je to většinou velmi velmi studovaná kočka, se dostaví a řekne: „Vážení studenti, vítám vás na své dnešní přednášce, v níž vám vysvětlím, jak se plave ve vodě. To proto, abyste dobře věděli, jak se neutopit, zachránili si zdraví, a možná i život!“

V sále se to mírně zavlní a jako zdálky se ozve téměř neslyšitelný rybí hlas: „My, ryby, my přece víme, jak se plave, nám není potřeba to vysvětlovat! Vysvětlete to raději kočkám, ty o tom nevědí nic!“

V tomhle okamžiku kočky vyskočí na všechny čtyři a nelíbí se jim, že to vypadá, že jsou podle ryb něco horšího, šeredně se naštvou a prskají: „My, kočky, plavat nikdy nebudeme, vždyť ví to přece každý, že vodu úplně nesnášíme, a tak je zbytečné nám něco vysvětlovat, my stejně nikdy plavat nebudeme!“
Ryby se ještě více rozvlní, otvírají ústa a ze všech stran je sice vidět, že něco říkají, ale slyšet není téměř nic. Nakonec přeci jen zazní jeden sotva slyšitelný hlásek: „Naopak, jen jim to řekněte, protože kočky za čas budou sedět nad námi a ze sucha a teplíčka na nás budou koukat! Jsou to prostě kočky a vyškrábou se nahoru tam, kam my z vody nemůžeme, protože my bez vody žít vůbec nemůžeme! Tak ať alespoň jednou v životě slyší, co znamená být pořád ve vodě, shánět si tu živobytí a muset každý den pořád jen plavat a plavat!“

 „Tak dobře,“ řekne přednášející kočka, „na tom, co říkáte, vážně asi něco bude. Takže když jsme si ujasnily, že kočky stejně plavat nebudou, což po nich z podstaty věci asi ani nikdo nemůže chtít, a to vím přesně, o čem mluvím, skutečně bude asi lepší nevysvětlovat rybám, jak se plave. Proto využijeme čas, který mi byl dán, k tomu, abych přešla k dalšímu navazujícímu tématu, které pojednává o tom, jak si zdokonalit techniku plavání, abyste vy, ryby, toho naplavaly v životě co nejvíce. My, kočky, jsme totiž přišly na to, že rybám, aniž to vědí, nejvíce prospívá...“

Ivo Vodička, 5. 3. 2013