Být levákem

O tom, jaké je to být levákem, jsem v dětství a ani v dospívání moc nepřemýšlel - naše rodina i okolí to bralo jako fakt a já v souladu s tím jsem to bral také tak. Patřím k levákům, kterým se občas říká "dědiční" a jako silný levák jsem se projevoval od útlého dětství.

Do školy jsem začal chodit v roce 1968, v době, kdy už základní problematika leváctví byla známa, ale byla ještě natolik nová, aby učitelé měli zažité metody, jak leváky vést, a tak mě mé okolí nechalo, ať si cestu najdu sám. Paní učitelka Härtingová, která mě učila v první třídě mě nechala psát takovým způsobem, jak se mi psalo nejlépe, a když zjistila, že píšu zdárně, dále se to neřešilo.  Pravdou je, že si pamatuji na situace, kdy se kolem mně seskupila širší rodina a musel jsem předvádět jak píšu do písanky levou rukou, "krchňou", jak se v rodině říkalo, Byl jsem prostě "krchňa", ale v rodině, ani mezi spolužáky a kamarády to nikdy neznělo ve zlém. Poslední vzpomínkou z dětství spojenou s leváctvím je scéna z letního tábora, na němž jsem ve věku asi jedenácti let štípal dříví a nade mnou stálo několik vedoucích a pozorně sledovalo, jestli si něco neudělám.

Při svých učitelských studiích se mi do rukou dostala malá fialová knížečka o levácích, kterou jsem zčásti přečetl a zčásti prolistoval, a protože názory o levácích v ní napsané se s mými dosavadními zkušenostmi mnoho nepotkávaly, odložil jsem ji a úplně na ni zapomněl.

Otázkou levorukosti jsem se jednorázově zabýval v době, kdy se také mí dva synové začali projevovat jako leváci. To, že oba jsou leváci, přijala manželka, jako věc přirozenou, od přírody danou, stejně tak jako učitelky mateřské školy a první třídy ZŠ, a tak jsme se navzájem domluvili, jak kluci budou kreslit, psát a vykonávat ostatní činnosti, a tak je to bez problémů dodnes.

Tehdy jsem si už jako učitel střední školy uvědomil, že mezi kamarády mám podezřele mnoho leváků a že jsem celou tu dobu ve svém okolí sledoval tak, jako se navzájem pozorují lidé, kteří o sobě ví, že si s sebou nějakou tu společnou odlišnost od okolí nesou. Uvědomil jsem si, že jako učitel, mám ve zvyku sledovat nejen, co píší, ale pozorovat, jak při písemkách a slohových pracích píší.

Můj postoj ke zkoumání leváctví se změnil až tehdy, když jsem byl vyslán naší školou, abych předsedal maturitním zkouškám na jiné střední pedagogické škole. Musím říct, že všechno probíhalo podle plánu až do okamžiku, kdy si jedna studentka vylosovala otázku spojenou s problematikou leváků. Maturantka byla připravena a s lehkostí se přenášela přes úskalí tématu – jenže mně se ježily po těle všechny chlupy. Takhle to přece není, křičel jsem v duchu, takhle přece levák neuvažuje, a takhle, takhle to ani nedělá! Po bouřlivé, ale přátelské rozpravě s kolegyněmi, které mě postrčily k tomu, abych napsal něco o tom, jak leváci píší, původně zamýšlený článek přerostl v knížku Nechte leváky drápat, kterou vydalo nakladatelství Portál v roce 2008. Náklad 2400 kusů byl na jaře 2015 definitivně rozbrán, což potvrdilo trvalý zájem o problematiku leváctví.

Na podzim 2013 mi nabídlo Nakladatelství Dr. Josef Raabe v Praze, abych vytvořil pracovní sešity s tématem předškolní výchovy leváků, které by byly k ruce rodičům a učitelům malých leváků. Během roku vyznikla sada šesti takových pracovních seštiů, které pak vyšly na jaře 2015.

 

15/5/2015